TO NAJLEPŠIE Z FESTIVALU RAKÚSKYCH FILMOV

TO NAJLEPŠIE Z FESTIVALU RAKÚSKYCH FILMOV

článok



(festival  rakouských filmů Diagonale Graz proběhl 22.-27.3.2011)

Slovensko je sice s Rakouskem propojeno dálnicí, ale filmová dálnice mezi oběma státy zatím moc nefunguje.  Rakouské filmy se do slovenských film dostávají sporadicky, zrovna tak jako slovenské filmy do Rakouska.  Jeden z posledních zakoupených slovenských filmů, který v Rakousku dobře šel, byl dokumentární film Jak se vaří dějiny od Petera Kerekeše. Obě země si ale mají co nabídnout. Když to vezmu z rakouské strany, tak z dvaceti celovečerních filmů je minimálně pět zajímavých pro mezinárodní publikum a z dvaceti celovečerních dokumentů deset. Mrkněme se na některé z nich.

Na vlně prostituce

Rakouská režisérka Sabine Derflinger  přišla ve Štýrském Hradci uvést svůj film Ve dne v noci. Trpělivě čekala uvnitř multiplexu, ležela na lavici a zvedala nohy,  jakoby cvičila jógu. Nadaná rakouská režisérka je známá i na Slovensku – její filmy Na plný plyn a Rychlé peníze byly uvedeny na Mezinárodním filmovém festivalu v Bratislavě v roce 2002 a 2004.  Jsou to filmy, které jdou na dřeň a vyprávějí o hrdinech, vyflusaných honbou za penězi, ať už je to v alpském horském středisku nebo někde jinde. Loňský film režisérky Derflingerové Ve dne v noci  popisuje cestu dvou venkovských dívek, které přišly do Vídně studovat.  Lea a Hanna jsou typově úplně odlišné – Lea je smyslná a krásná černovláska, Hanna  plavovlasá a typově  připomíná spíš vzornou úřednici. Lea by chtěla vystudovat herectví  a Hanna  studuje dějiny umění. Obě dívky potřebují peníze. Mohly by sice dělat v lokále za osm Eur na hodinu, ale do toho se jim nechce. Zaměstná je majitel „Escort Service“ Mario, sám fotograf, který dělá pornoakty. Jeho žena Sissi je duší firmy a vede jí k pořádku a blahobytu. Bordel  přece není bordel, ale  podnik, který vydělává, platí daně a zaměstnance a váží si klientů.  Majitelé firmy nejsou  kuplíři, ale poctiví podnikatelé. Zákazníkům tohoto eskortního podniku, tedy moderního botelu,  je třeba vyhovět  se vším všudy,  v neobvyklém stylu a v jakékoli lokaci.  Jeden zákazník je otec od rodiny. Zaplatí si  za rychlé číslo ve výtahu pater noster.  Mezi přízemím a přízemím, než výtah projede sklepem, musí být hotovo. Otec od rodiny to zvládne. Dívka taky. Jen kalhotky si nestačí navléct. Starší muž to má rád v hotelovém pokoji. Pod oblekem nosí dámské prádlo.  Manažer je ve stresu, a tak se chce odreagovat s oběma dívkami najednou. Ale do toho přijde obchodní telefonát, muž ztratí erekci, a tak se musí dívky vzrušovat navzájem a manažer to pozoruje.  Ze začátku berou obě dívky prostituci jako hru, jako příjemný zdroj peněz. Jsou prostě zvědavé. Ale tohle není džob, který by nezanechával stopy.  Derflingerové se podařilo demystifikovat téma prostituce, popsat ji jako normální práci, zachytit ji v její banalitě. „Na jedné straně je to práce jako každá jiná, na druhé straně ne,“ říká režisérka. „Je to práce opředená mýty a tabu.  Práce, která převrací mocenské poměry ve vztahu mezi oběma pohlavími.“ V hlavních rolí jsou naprosto přesvědčivé Anna Rot (Lea) a Magdalena Kronschläger (Hanna).  O produkci filmu se starala producentka Nina Kusturica z Mobilefilm, dcera Emira Kusturicy, narozená roku 1975 v bosenském Mostaru a žijící ve Vídni.

To najlepšie z festivalu rakúskych filmov To najlepšie z festivalu rakúskych filmov

Dokumentární film cestuje

Rakouské dokumenty patří k evropské špičce. Témata imigrace, nenávisti k cizincům nebo  ničení nadbytku potravin proslavily rakouské dokumenty po celém světě. Letos se ve Štýrském Hradci zaskvělo několik celovečerních dokumentárních filmů. Třeba snímek  Empire Me (Vládni mi), který režíroval muž s krásným jménem Paul Poet. Jinak také DJ a zpěvák. Empire Me je o snaze zachovat si nezávislost v globalizovaném světě. Tedy svým způsobem o nových utopiích.  V době, kdy mnoho lidí nepovažuje stát za nástroj občanské společnosti, ale za kontrolní aparát,  snaží se někteří jedinci z jeho sevření vymanit.  Jejich mottem je žít mimo systém. Nezávisle. Ve vlastním mikrokosmu. Poet svou cestu královstvími nezávislosti připravoval osm let. S filmařem za 100 minut  projedeme celý svět.

Začínáme v mikrostátu Sealand, což je velká plošina ukotvená v Severním moři. Původně byla založena jako základna pro pirátskou radiostanici, dnes je Sealand samostatnou jednotkou, dá se říct samostatným státem v mezinárodních vodách a desítku jeho obyvatel živí hlavně rybolov. A samozřejmě filozofie nezávislosti. Druhým zastavením jsou australské mikronárody.  Jeden z nich je nazvaný knížectví Hutt River. Tento mikrostát byl vyhlášen  jako nezávislý suverénní stát  v dubnu 1970 a velikostí je srovnatelný s Hongkongem. Knížectví má vlastní vládu, pasy a známky a jeho hlavou je princ Leonard Casley.  Režisér pak kormidluje na evropský kontinent, do „laboratoře lidské budoucnosti“ Damanhur v severozápadní Itálii.  Tady už jde o peníze v první řadě a až ve druhé o nezávislost. Srdcem Damanhuru jsou podzemní chrámy zasvěcené lidstvu. Jak Damanhur vznikl? Jednoho teplého srpnového večera roku 1978 sedělo kolem ohně asi deset lidí, vtom padala hvězda a každý vyslovil nějaké přání. A jeden z nich, Oberto Airaudi zvaný Falco, vyprávěl, že sní o velikém chrámu v nitru hor. Je to laboratoř, kde se zkouší nové způsoby života společnosti, jiné společenské vztahy a odlišné ekonomické modely založené na vědomí propojenosti všech věcí a lidí, na vzájemné podpoře a spolupráci.

Tento „esoterický Disneyland“ má své stálé obyvatele i stálé návštěvníky.  Místní komunita tu praktikuje léčitelství a  spirituální fyziku.  Návštěvníci  Damanhuru bydlí ve vesnici zavěšené v korunách stromů. Damahur je komerční podnik a má dokonce svou tiskovou mluvčí.  Dalším zastávkou je erotický Zegg Belzig v bývalé NDR, cca 80 km od Berlína.  Původně výcviková základna tajné policie, dnes volnomyšlenkářské centrum, kde se hlásají myšlenky radikálního sexuálního osvobození a erotických požitků. K dispozici je i truhlářská dílna, za nezávislost se tu platí.  Sekvence o Zegg Belzig končí vyléváním oleje mezi nahá těla mužů a žen, kteří se mezi sebou převalují a kroutí a třením dochází k různým výbojům a erekcím,  takže celá olejová masáž končí kolektivní kopulací, což ale už Paul Poet neukazuje. Christiania v Kodani je část města v blízkosti přístavu, kde se pěstují myšlenky revoluce proti  konzumní společnosti a mainstreamu, ale také se tu distribuují drogy. Hipícká část komunity Christiania má neustálé rozmíšky s drogovou komunitou.  Hipíci chtějí zachránit klima a socialismus. Drogoví distributoři chtějí vydělat. Christiania je proto terčem častých policejních zátahů. A konečně se ve filmu dostaneme na palubu plovoucích měst Serenissima. Neuvěřitelná plavidla -  prámy vezoucí různé starožitnosti a sběrné suroviny putují ze slovinského Ankaranu do italských Benátek. Posádka všech čtyř plovoucích měst se nazývá   piráty a pěstuje především umění. Tvrdí, že ne oni, ale celý okolní svět je utopie, na palubě vyrábějí elektřinu a inscenují  vaudeville a jiné umělecké produkce. „Jsme pohybující se spektákl a náhodná příroda,“ říká dívka, která má na starosti uměleckou produkci plovoucích měst.

Film vypráví také o tom, jak těchto šest nezávislých států a státečků může politicky a energeticky přežít, co pro jejich obyvatele znamená nezávislost a uvědomění si sebe sama. Dozvíme se o organizaci mikrostátů, o různých formách hierarchie jejich obyvatel, o tom, jak fungují jejich sociální struktury –  svoboda potřebuje disciplínu.  Některé z nich jsou privátní,  jiné zaměřené na veřejnost. Většina mikrostátů má svou legislativu, exekutivu a judikaturu, někdy i náboženství.  Film je doprovázený autorským komentářem i rozhovory s protagonisty jednotlivých utopií. Paul Poet natočil antiglobalizační film, který ale není o znečištění vzduchu, vody nebo o přelidnění planety. „Tyhle často podivné, směšné a legrační  mikrosvěty znamenají z hlediska velkého globusu světa mnohem víc než biopotraviny nebo alternativní benzín,“ tvrdí režisér. „Jsou o tom, jak individuální  a sociální potřeby mohou koexistovat v post-demokratickém světě.“ 

To najlepšie z festivalu rakúskych filmov To najlepšie z festivalu rakúskych filmov

Evropský ráj

Festival uvedl  také filmové úkazy, tedy filmy,  které navzdory složitým tématům budou patřit k těm nemnoho dílům, k nimž  se diváci  budou moct vracet i po letech a hodnotit jejich nadčasovost. Jedním z nich byl  film Abendland  (název znamená jak Večerní zemi, tak Západ, označuje tedy Západní Evropu).  Filmová esej  Nikolause Geyrhaltera se snaží zachytit Evropu zde a nyní.  To,  jak žijeme v naší společné Evropě v  roce 2011.  Původní nápad byl natočit neobvyklá místa jednotné Evropy, kde  se stírají rozdíly mezi jednotlivými zeměmi, všechno se vzájemně přibližuje a připodobňuje.  „Nehledali jsme velké regionální rozdíly v rámci Evropy, nepídili jsme se po  místní specificích,“ říká režisér. „Nehledali jsme podle místa, ale podle funkce v systému. Místa jsou navzájem zaměnitelná, i když jsou tu i místa zcela zvláštní, například  hranice EU s Marokem nebo náměstí sv.Petra v Římě. Nešlo nám ani tak o realitu jednotlivých míst, ale o něco, co najdeme po celé Evropě  v podobné nebo stejné formě.“

Natáčet nebylo jednoduché

Rešerše probíhaly v průběhu osmi let po celé Evropě, ale nakonec režisér ze svého scénáře vyškrtl místa v severní Evropě a na Balkáně.  Z projektu zůstala jen západní Evropa a film dostal název Abendland.  „Šlo mi o to, jestli se západní Evropa jako celek dá vůbec dramaturgicky uchopit,“ vysvětluje svůj záměr režisér. Natáčení se uskutečnilo  v letech 2008-2010  a hotový film byl v mezinárodní premiéře byl uveden ve Štýrském Hradci. Skládá se z nekomentovaných a většinou dlouhých záběrů kamery na místa, která režisér považuje za klíčová pro mentalitu dnešní Evropy. Je to jeho osobní cesta přes kontinent. Naprostá většina záběrů vznikla s povolením institucí, firem a lidí, o nichž pojednává.  Propojení jednotlivých scén je čistě asociativní a přitom logické. Jen ojedinělá místa filmu, jako je například odsun  ilegálních přistěhovalců z letiště ve Vídni,  byla natočena bez povolení  teleobjektivem. „Odvážení  migrantů je politicky  tak citlivé téma, že jsme ho zblízka ukázat nesměli,“ komentuje režisér. Povolení pro přibližně dvacet   natáčecích míst  nakonec filmaři získali,  i když se na některá muselo čekat i několik měsíců. Extrémně obtížné bylo získat oficiální glejt pro natočení drátěných zátarasů  kolem španělských enkláv Melilla a Ceuta v Africe na pomezí s Marokem. 

Děj filmu probíhá večer nebo v noci, kdy všechno nabývá jakýsi nový,  ostřejší smysl. Noční aktivity jsou podle režiséra redukované, ale významově  výraznější.  „Ve filmu jsme chtěli ukázat prostřednictvím obrazu pevnost jménem Evropa. Teoreticky víme o tom, že žijeme exkluzivně,  ale když máme před sebou konkrétní obrazy toho, jak si střežíme svůj luxus a své hranice, vypadá to najednou jinak. Chtěl jsem ukázat věci, o kterých nějak víme, ale které se odehrávají v pozadí nebo jejichž zobrazení se bráníme,  protože víme, že ukazovat je není  politicky korektní,“  říká režisér. 

Zcela mimořádné je, že režisér nepracoval se skrytou kamerou.  Všichni, které natáčel, věděli, že jsou v obraze. „Kamera pro mě vytváří scénu, na níž i neherci začnou hrát a inscenovat sebe sama,“ vysvětluje svůj postup režisér. „Mou pracovní metodou je přeměnit realitu, kterou natáčím, ve zvláštní divadelní hru.“  Další překvapivý moment filmu je, že režisér nezachycuje drastické nebo brutální situace,  neukazuje  odvrácené stránky lidské existence ani špínu života. Ukazuje normalitu. Ukazuje nás jako čisté jedince v čistém světě.

To najlepšie z festivalu rakúskych filmov To najlepšie z festivalu rakúskych filmov

Film začíná na Slovensku 

Film začíná na Slovensku dlouhým záběrem mobilní zásahové jednotky  hraniční policie. Jednotka  pomocí kamery na střeše auta podrobně kontroluje schengenskou  hranici u Sobranců  (slovensko-ukrajinské  pomezí).  Druhá část slovenské sekvence  je natočena v boudách ilegálních migrantů na ukrajinské straně,  kde „převozník“ rozděluje ilegály  do skupin a dává jim poslední ponaučení před  cestou.  Film postupuje západním směrem. Druhý záběr je z porodnické  kliniky ve Štýrském Hradci.  Lékař s neosobní  pečlivostí kontroluje výživu novorozence v inkubátoru.  Následuje roztržka mezi poslanci Evropského parlamentu v Bruselu kvůli politice v Iráku, Afghánistánu a Bosně a kvůli „přemilitarizování“ této části světa. Střih. Hned potom kamera absolvuje dlouhou a obtížnou  jízdu  skrze účastníky mnichovského Bierfestu, kteří sborově zpívají  hit Robbieho Williamse Angels a pohupují se do rytmu s tupláky v rukou. 

Jízda je inscenována z pohledu servírky, nesoucí kuřata do  jídelního sálu.  Hned nato je ukázána místnost, kde účastníci Bierfestu zvracejí pod dohledem lékařů.  Monstróznost akce kontrastující  s několika ztroskotanci na lehátkách se stává obrazem Evropy,  obrazem, který se v různých obměnách v průběhu filmu vrací.  Obří operační středisko v Londýně,  sledující podezřelé občany ve středu města je další místo na režisérově mapě Evropy.  V Londýně se film ještě chvilku zdrží a zachycuje poslední  úpravy vojenské stíhačky těsně před  umístěním do klimatizovaného hangáru. Na stroji pracuje skupina montérů s takovou péčí, jako by šlo o zlaté švýcarské hodinky.  Anglie se do filmu dostává později  ještě dvakrát  – v pohledu do útrob centrální pošty, kde se na běžícím pásu třídí hory zásilek,  a v ukázce mediálního zpravodajského aparátu televizní stanice Sky News.  Z náměstí sv.Petra ve Vatikánu promluví papež o obtížné roli kněze v diverzifikované společnosti a ve srovnání s monumentálním náměstím a mocenským aparátem nejvyššího církevního hodnostáře  zní jeho úvaha slabě a bezradně.  Holandsko je představeno ze zorného úhlu Call centra, v němž psychologové radí  volajícím dětem, co dělat v kritických situacích.  Jeden dětský hlas říká: „Bojím se táty a mámy.“  Opět stejné téma:  velký, přesně zorganizovaný stroj v kontrastu se ztroskotanci a odpadlíky systému.

Německo je charakterizováno výcvikem skupiny policistů, kteří se učí pod vedením inspektora likvidovat nepřítele.  Česko se dostává na scénu hned potom – pečlivě, dlouhým záběrem statické kamery v  interiéru nevěstince Big Sister v Praze, kde právě probíhá natáčení pornofilmu pro aktuální internetovou distribuci.  Big Sister je místo, kde Eli Roth natáčel svůj slavný nízkorozpočtový horor Hostel.  Záběr sestává z pohledu na souložící dvojici a pak na to, jak  se muž i žena jdou omývat  do sprchového kouta.  Muž jako první,  žena druhá.  I tady je jako ve většině ostatních míst klinicky čisto, vše rozděleno do úhledných přihrádek, čas na soulož, na hygienu,  na odkládání  kalhotek a prezervativů, všechno dokonale zorganizované.  Krmení nehybného a nevnímajícího  pacienta v německém útulku pro přestárlé je to, co Evropa nerada ukazuje, možná ještě neochotněji než své bordely a své pornoproducenty.  Film se v Německu ještě zdrží  chvíli – asistuje při převážení kontejneru Castor  s radioaktivním odpadem a při demonstraci odpůrců energie jádra, kteří mění noční scenérii zastaveného  vlaku v jásavou noční party.  Švýcarsko charakterizuje pohovor právní poradkyně  s ilegálním migrantem z nigerijského Lagosu a je prostřídán  čištěním záchodů na letišti ve Frankfurtu.  Roboticky přesné a rychlé   pohyby úklidových pracovníků  jsou navlas podobné  způsobu,  jímž dva muži  ládují do pece krematoria dřevěné rakve, navrstvené do souběžných řad. Muži vykonávají pohyby paralelně – naložit rakev z chladicí místnosti, přesunout ji k pecím, vyndat vozík, odstavit vozík, spustit  automatický pás, posunout rakev k pásu, sledovat otevření pece, vozík, nová rakev.  Všude kachlíčky, všude čistota, ani stopa kouře nebo špíny nebo smrti. Smrt, které se neříká smrt, to je další dominantní pocit z Evropy.   Jízda Evropou pak vrcholí podrobným výzkumem struktury zátarasů kolem španělských enkláv  v Africe a rockovou rave party v Amsterodamu.  Kamera v dlouhé jízdě mezi pohupujícími se a tančícími mladými lidmi vždycky na chvíli setrvá na jejich tvářích – pohledy zbavené  smyslu uprostřed strhujícího rytmu. Tahle kolektivní scéna je podobná scéně Bierfestu a je skutečným vrcholem filmu. 

Film ukazuje až děsivou proorganizovanost všeho, co nás obklopuje, od narození až do smrti.  Všechno je perfektně vymyšleno a pod kontrolou.  Na ostrahu jednoho vlaku je třeba tisíce policistů, zatímco na pornofilm pro internet stačí tři lidi. Exaktní výkon je ale potřeba tady i tam, jednou vrcholí  odnášením  demonstrantů a novým rozjezdem  vlaku,  podruhé ejakulací.  Lidi, kteří ve filmu vystupují,  jsou špičkoví profesionálové, kteří  vykonávají  s naprostou přesností a efektivitou své role. Film ukazuje naši společnost jako společnost blahobytu, ale zároveň jako společnost svým způsobem postiženou, skurilní a  na hranici možností.  Otázku, co stojí fungování téhle monstrózní a bezpečné  společnosti, si klademe téměř v každém momentu.  Zřetelně vystupují  tři rysy naší evropské společnosti: zábava, obžerství  a anonymní kontrolní mechanismy.

Z globálního  vývoje  budeme vyškrtnuti

Jak tedy žijeme v roce 2011? Ve sterilitě, organizovanosti a pod dohledem. Pocity ohrožení si moc nepřipouštíme.  I to, co je ošklivé, jsme dokázali estetizovat.  Z tíhy života se vykřičíme při zábavách a je nám zase dobře. Bezradnost až ireálnost toho všeho je rubem naší blyštivé současnosti.  „Naše současná Evropa je svým způsobem ráj, ve kterém žijeme v přebytku, aniž bychom si to příliš uvědomovali.  Náš model života funguje jen potud, pokud se v jiných zemích budou mít  podstatně hůř. Můžeme si říct, dobře, tak takhle žijeme. Není to špatné. Ale proč se bráníme tomu, aby se někdo jiný účastnil na tom, co máme?“ ptá se režisér.   Demokracie,  humanitní hodnoty, exkluzivita, sociální a bezpečnostní aparát,  právní stát, zdravotní systém, kultura, to všechno jsou naše výdobytky.  Je to svým způsobem ráj, kuriózní ráj.  „Evropa je místo, kde se neumírá hlady a kde se člověk nemusí obávat politického pronásledování. Tento privilegovaný svět  může fungovat jen díky exkluzivitě, díky tomu, že se s nikým příliš nedělíme. Na konci ráje jsou proto nepřekročitelné elektronické zátarasy. Když žijete v ráji, musíte si ho chránit.“ 

To, jestli jde o soumrak společnosti, tedy o skutečný „Abendland“,  je už na úvaze diváka. Režisér Geyrhalter naši situaci vidí jednoznačně:  „Máme co činit se zbytky dohasínající vysoké kultury a odcházejícího  bohatství, které jsme si vytvořili na účet Východu,“ říká. „Náš  Abendland se pomalu  hroutí   a za padesát let už nebude existovat v té formě, v jaké  je ve filmu zachycen. Rozpad impéria je cítit všude, kde jsme byli. Doslova na každém kroku. Nutná rovnováha světa se dnes vychyluje na druhou stranu jako kyvadlo:  země, na které jsme se vždy dívali spatra -  kolonie nebo později rozvojové státy, se dostávají do fáze masivního rozvoje, který rozkolísá a obrátí  naruby globální poměry,  které už půjdou na dlouhou dobu mimo nás a bez nás.“
Radovan Holub, Graz




autor Radovan Holub 1.4.2011
Meno:
ODOSLAŤ
:)
0 z 10
0 z 10
FILMOVÉ PREMIÉRY
7.10 |
hodnotenie 6/10
7.10 |
hodnotenie 7/10
7.10 |
hodnotenie 6/10
7.10 |
hodnotenie 6/10
7.10 |
hodnotenie 7/10
14.10 |
hodnotenie 8/10
14.10 |
hodnotenie 6/10
14.10 |
21.10 |
NAJČÍTANEŠIE
|NIE JE ČAS ZOMRIEŤ
4
hodnotenie 7/10
|VENOM 2: CARNAGE PRICHÁDZA
5
hodnotenie 6/10
|SQUID GAME
2
hodnotenie 8/10
|SPRÁVA
0
hodnotenie 7/10
|GUNDA
0
hodnotenie 9/10
|KAŽDÁ MINÚTA ŽIVOTA
0
hodnotenie 7/10
|FESTIVAL PÁNA RIFKINA
0
hodnotenie 7/10
|PREDTUCHY
0
hodnotenie 6/10
|SCÉNY Z MANŽELSKÉHO ŽIVOTA
0
hodnotenie 8/10
|REKONŠTRUKCIA OKUPÁCIE
0
hodnotenie 7/10
FILMOVÉ NOVINKY
REBRÍČEK SK
01 |
návšt. 20018
02 |
návšt. 5819
03 |
návšt. 4263
04 |
návšt. 2948
05 |
návšt. 2226
06 |
návšt. 1414
07 |
návšt. 1090
08 |
návšt. 1113
09 |
návšt. 589
10 |
návšt. 616
REBRÍČEK US
01 |
$55,2 mil.
02 |
$31,8 mil.
03 |
$10,1 mil.
04 |
$4,3 mil.
05 |
$1,4 mil.
06 |
$1,2 mil.
07 |
$1,0 mil.
08 |
$1,0 mil.
09 |
$0,710 mil.
10 |
$0,387 mil.
SOCIÁLNE SIETE
KOMENTÁRE
Kinema.sk - filmy, seriály

sector logo
network
ISSN 1336-4197. Všetky práva vyhradené. (c) 2021 SECTOR Online Entertainment / sector@sector.sk