PRÍZRAKY MINULOSTI V COTTBUSE

PRÍZRAKY MINULOSTI V COTTBUSE

článok



V době festivalu v Chotěbuzi  na týden prozáří město  modrá barva naděje. Modrá je tu všude – v pouličním osvětlení,  modré jsou linie spojující jednotlivá kina, modré jsou květiny ve vázách.  Tak to před několika lety  vymysleli studenti místní Technické univerzity a festival tenhle „modrý“ nápad přijal.  Dnes je MFF východoevropských filmů v Chotěbuzi  uznávaný festival, i když krize byly – třeba v roce 1992 neměl festival k dispozici ani jedno kino. Dnes má místní Stadthalle, multiplex a pro festival se  obnovuje staré, historické kino Weltspiegel.

Hrdinové  východoevropských filmů to ale vidí černě. Dokonce i  mladí  a veselí režiséři dál plují na vlně temných filmů, která se vzedmula v 90. letech jako reakce na socialistický realismus a vynucený optimismus.  Tedy v  době,  kdy diváci od filmařů očekávali spíš pozitivní  reakce na středoevropský prostor  zbavený drátěných zátarasů.  Kriminálníci, prostitutky, opilci  a překupníci s lidmi dnes ve velkém zalidňují svět filmů „na východ od západu“.  Na výročním 20. Mezinárodním festivalu východoevropských filmů v Chotěbuzi (Cottbus), městě vzdáleném asi 100 km jihovýchodně od Berlína, si nad tímto jevem  lámali hlavu producenti, distributoři i ředitelé festivalů. Nakonec zůstalo u konstatování,  že východní Evropa se prostě zabydlela ve svém východoevropském  3D – „Death, Drugs, Depression“  (smrt, drogy, deprese).

Bolestná východní Evropa

Na plátnech festivalových kin ve stotisícovém  městě poblíž polských hranic diváci  sledovali opuštěné  lomy se zrezivělými obřími rýpadly nebo gymnazisty, kteří si pálí vlasy, propichují jazyky a struhátky drásají kolena.  Považují  snad mladí lidé bolest za něco REÁLNÉHO ve VIRTUÁLNÍM světě?  Těžko říct. Ale takhle bolestná   je filmová východní Evropa,  tohle je svět našich filmů jedenadvacet let po pádu zdi, tohle filmaři postkomunistických zemí považují za nutné připomínat.  „Je škoda, že tu není žádná mezinárodně sdělná komedie,“ připomněla na společném panelu koproducentů z východní a západní Evropy Connecting Cottbus Kirsten Niehuusová  z podpůrné organizace pro film Medienboard Berlin-Brandenburg. Na druhé straně se ve východní Evropě stalo  hodně pozitivního.  Celá řada východoevropských zemí  -  Česko, Slovensko, Polsko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Slovinsko, Srbsko a  Chorvatsko – buď už mají nebo zakládají  funkční filmové instituce,  filmové fondy,  filmové komise, přijímají nové audiovizuální zákony. I na východ od západu začínají dřív naprosto ojedinělé koprodukce.  Producenty z východoevropských zemí začínají  západoevropští partneři  brát vážně a spolupracují s nimi.

Prízraky minulosti v Cottbuse Prízraky minulosti v Cottbuse

Letošní polský film aneb analýza minulosti

Největší proporci  na festivalu v Chotěbuzi zaujímal polský film.  I v době finanční krize má Polsko  kvetoucí kinematografii, kde paradoxně vzniká velké množství  celovečerních filmů, hraných i dokumentárních. To je při výpadku jednoho z hlavních financiérů – polské veřejnoprávní televize TVP fenomenální záležitost. Největší filmařský  boom nastal v roce 2009 – natočilo se zhruba šedesát celovečerních filmů. A točí se dál.  Velké a nákladné  produkce typu Ohněm a mečem však zůstávají  zatím stranou ve stádiu projektů  – peníze v Polsku jsou zatím jen na tzv. malé filmy. A ty přinášejí Polsku jak domácí diváky, tak úspěch na mezinárodních festivalech. Největším koproducentem polských filmů je Polský filmový institut (PISF), který investuje ročně do filmové produkce kolem 30 mil. Euro, což je při průměrných nákladech na jeden film 1 mil. Euro docela slušná částka.  Navzdory mezinárodním úspěchům (nebo právě proto?) listuje polský film v temných stránkách minulosti a ukazuje  i smutné stránky přítomnosti. V jednom z nejlepších filmových debutů letošního roku najdeme cenami ověnčený film Zero (režie Pawel Borowski) prošpikovaný  řadou deviantních existencí – je tu otec, který udá svého vlastního syna,  prostitut, který obšťastňuje starší ženy nebo pornoproducent, který hledá dětské herce tak, že se vydává za pracovníka nadace pro pomoc chudým dětem.  Polský film je důsledný a troufá si jak na téma současných válek, tak na firemní kulturu současného kapitalismu, tedy náměty, které se v ostatních  východoevropských kinematografiích téměř neobjevují  (většina sponzorů si nepřeje, aby praktiky velkých firem byly ve filmu jako téma).

Vzdor proti tomu, co bylo

Kontrola lidí za socialismu a estébáctví  je téma, které polský film zkoumá pod lupou.  Druhá strana mince (Borys Lankosz) prezentovaný už na MFF Karlovy Vary se vrací do doby stalinského teroru, kdy se mladá redaktorka uměleckého časopisu setká s agentem tajné policie, který ji začne využívat.  Jeden z nejlepších filmů letošního chotěbuzského výběru Všechno, co mám rád (Jacek Borcuch) se odehrává na malém městě u Gdańska v době po stávkách Solidarity v roce 1981, kdy na konci roku vyhlašuje  generál Jaruzelski v Polsku výjimečný stav. Hrdinou je gymnazista Janek.  Obyčejný kluk, který  se svými třemi kamarády hraje v punkrockové  kapele a chystá se vystoupit ve škole. Texty jejich songů  jsou však nazvány „antisocialistické“,  protože se v nich mluví  svobodě.  Rodinný background je ve filmu skvěle vymyšlen:  Jacek je optimistický mladý muž (v době  sílící diktatury),  jeho matka je odborářka s revolučními sklony, jeho otec  kapitán námořního vojska a tedy silně závislý na politickém establishmentu.  Zároveň ale svého syna hájí proti ředitelce školy, která se bojí průšvihu.   Jankova dívka  pochází z disidentské rodiny,  přičemž Janek se díky sázce s kamarády  vyspí s atraktivní  sousedkou,  manželkou vysoce postaveného  důstojníka.  Právě tento muž se postaví proti  rockovému koncertu ve škole (ze žárlivosti i z důvodů ideových)  a  Janek mu nakonec v parádní odvetné akci  rozbije auto železnou tyčí u betonových garáží, téměř přesně takových,  kde se z velké části odehrávají Šakalí léta Jana Hřebejka.  Borcuchův film je nominován za Polsko na Oscara a svým obsahem navazuje na český film  Šakalí léta,  maďarský  Made in Hungaria a slovenskou Muziku.  Takže dnes  máme  dokončené visegrádské pásmo filmů o tom,  jak hudba strhávala masky lidí i státní hranice. Polský film zrovna tak jako jeho filmoví předchůdci velmi pěkně ukazuje, že filmy o tragédiích minulosti nemusejí být těžké a srdceryvné.

Ještě hlouběji do minulosti se dostává přední režisér polského arthousu Jan Jakub Kolski ve filmu Benátky.  Příběh je vyprávěn z pohledu jedenáctiletého chlapce. Rodiče mu slíbili výlet do Benátek. Je však rok 1937,  blíží se napadení Polska nacistickou armádou, muži  musí do zbroje. Přichází válka, ale  na statku jako by šlo všechno svým starým tempem. Jen okrajově sem zasáhne  bojový střet,  objeví se tu propagandista německé armády, který pro nacistická média natáčí,  jak poklidně, ba idylicky  žijí Poláci  v době války.  Chlapec se utíká do zatopeného podzemí statku, kde si vytvoří  náhradní svět,  své  osobní Benátky.  A  není to nikdo jiný než tenhle malý snílek, kdo nakonec zastřelí místního kolaboranta.  Film je překvapivě dovyprávěn až do doby osvobození.  Je to poměrně pomalý, tichý a obrazově krásný film o ženách a jejich dětech, které zůstávají samy na okraji války. Možná i film o hrdinství mužů – vyslovený bez obrazů válečné fronty. Film o vzdoru, který poznamenává tolik současných polských filmů.

Traumata současného světa

Polské filmové příběhy jsou v rámci východní Evropy skutečně nejživotaschopnější. Je to dáno jednak množstvím natočených filmů, jednak rozvinutým systémem podpor,  jednak autorskou odvahou. Poláci se potřebují prostřednictvím filmu vyrovnat s minulostí plnou estébáků a stávkokazů, potřebují říct, že  současná doba přináší nové  úzkosti.  Rád bych tu zmínil nový film Jerzyho Skolimowského Essntial Killing – film je natočen v polsko-norsko-irsko-maďarské koprodukci. Skolimowski vystudoval v Polsku,  pracoval také v Československu, umí česky a žije  v Los Angeles. Jeho poslední film se zabývá útěkem bojovníka Talibánu, který byl chycen, zajat a je převážen do sběrného tábora někde na severu Polska (zajímavé: hraje ho americký kultovní režisér, herec a zpěvák  Vincent Gallo).  Téma Afghánistán se objevuje v letošních polských filmech ještě dvakrát. Ve filmovém hitu Jana Hryniaka Trik, kde se několik polských politiků a armádních činitelů rozhodne najmout zručného  falšovatele  stodolarových bankovek na padělání výkupného pro Talibán, který v Afgánistánu údajně zajal  vysokého polského diplomata. Samotné téma ošulení Talibánců je originální.  Nakonec  se ale ukáže, že politik unesen nebyl, všechno byla jen hra politické smetánky na to, jak  nafasovat státní peníze na domnělé výkupné a rozdělit si ho  mezi sebou.  Válka na Středním východě láká i filmaře, kteří na rozdíl od Hryniaka nemohou pomýšlet na komerční úspěch. Zpětněchodný film  Matka Tereza od koček (Pawel Sala) běžel už v soutěži MFF Karlovy Vary a vypráví v postupně se nabalujících retrospektivách o dvou bratřích, jejichž otec si v sobě nese  trauma z války v Afghánistánu, kde bojoval  a už  nikdy nebyl schopný přizpůsobit se civilnímu životu.  Oba bratři jím začali pohrdat podobně jako svou matkou, která sbírá kočky.

Prízraky minulosti v Cottbuse

Emanuelle znovu v akci

Překvapivou návštěvnicí 20. MFF východoevropských filmů v Chotěbuzi byla osmapadesátiletá holandská star Sylvia Kristel. Žena, která v letech 1974- 1984 a pak ještě jednou v roce 1992, to jí už bylo čtyřicet let, natočila čtyři pokračování  francouzského soft erotického melodramu Emanuelle. K jednomu dílu dokonce  složil hudbu Serge Gainsbourg, jeden díl  byl natočen na Seychelech a všechny pojednávaly o citlivé dívce, která se ráda miluje. Pro nás byla ze západních televizí pašovaná Emanuelle symbolem  svobody v době, kdy ženy směly nosit maximálně minisukně. Filmy o Emanuelle byly v devadesátých letech napodobovány, ale šlo vesměs o plagiáty původního filmu, např. italská Černá Emanuelle.

Kristelová, která byla zvyklá ukazovat se na plážích v Cannes,  přijela do Chotěbuzi k filmu chorvatského režiséra Ognjena Sviličiče  2 slunečné dny. Byl to bezesporu jeden z nejlepších filmů festivalu. Sviličič potkal Silvii Kristelovou předloni na filmovém festivalu „Filmy od moře“ v holandském Vlissingen.  Bývalá erotická diva tam byla v porotě festivalu. Sviličič  ji nalákal na to, že film bude komedie a že se jí bude dobře hrát. Kristelová souhlasila. Pak uviděla, že film je mnohem složitější, že je to  psychologické drama. Ale nevzdala to. Při letošní premiéře filmu na MFF v chorvatské Pule se s ní setkal ředitel MFF východoevropských filmů v Chotěbuzi Roland Rust a pozval ji do Chotěbuzi. Herečka přijala. Město s pozůstatky socialistické architektury na ni podle jejích slov zapůsobilo pozitivním dojmem, řekla, že se tu cítí „velmi dobře“.  Proč roli přijala? Lákal  ji film, protože  před kamerou dlouho nestála. V současné době hraje jen v divadelní hře Calendar Girls, pojednávající o osamělosti starých lidí, hrajících  po kasinech.  Líbil se jí i scénář a natáčení samo,  i když se s východoevropskou nízkonákladovou produkcí zatím ještě ve své kariéře nesetkala. „Všechno šlo rychle, strašně rychle,“ řekla. „A bylo strašné horko, čtyřicet stupňů a víc. Byla jsem také překvapena, jak natáčení ustál můj partner, kterému je víc než osmdesát let.“ Partnerem jí byl francouzský herec  Christian Marin, známý rolí přihlouplého četníka Merlota v prvních čtyřech filmech o četnících ze sedmdesátých let.

Ve filmu 2 slunečné dny jde o skupinu několika turistů, kteří do hor  u chorvatského Zadaru přijedou  na loveckou dovolenou. Mají k ruce místní lovce,  z nichž někteří neumí anglicky. Asi čtyřicetiletý americký pár sem přijet posílit vztahy. Peter si chce kromě toho dobře zastřílet, ale zpráva z domova mu nepřidá:  dozví  se o obtížích ve své  americké firmě. Jeho ženu Martinu zatím pozve jeden muž  z chorvatského doprovodu.  Prý jí ukáže „skutečný lov“.   Na ženu zapůsobí lov eroticky a oba se sblíží - a právě v tu chvíli  je vyruší Peter.  Manželé  se pustí do křížku, Martina uteče do divočiny a nemůže najít cestu zpátky.  A uštkne ji had.  Oba muži,  Američan i vousatý Chorvat ji  začnou hledat. Každý  na svou pěst.  Hledání  ženy loveckou výpravu velice zdrží a dole u auta nastane  tenze mezi dalšími účastníky lovecké exkurze – což je například Kristelová a Marin. Velmi dobře vyhrocený film připomíná letící jiskru. Jiskra napřed zapálí  chomáč trávy, od trávy chytí dřevěná bouda a od boudy dům.  Dějové zvraty, komediální i napínavé momenty, to patří k výbavě tohoto filmu.

Bahno života

Nemocní, zneužívaní lidé, pasáci, prostitutky k nám promlouvají z rumunských,  srbských, maďarských, estonských a dalších východoevropských filmů.  Postavy totálně  zničených lidí se vyskytují hlavně v ruských filmech.  Například v soutěžním  filmu Zpátečka v režii Andreje Stempkovského .  Přibližně padesátiletá žena žije sama, protože její syn  měl zahynout   za války v Čečensku.  Syn se nakonec vrátí, ale  trpí demencí. Její kamarádka má stánek někde u železničních kolejí a silnice z města ven. Jezdí k ní  překupníci a mafiáni.   Žena ve stánku nechává    přespávat  uprchlého  uzbeckého klučinu.  Ten utekl od otrokářů,  kteří mu dávali špatně placenou práci.   Nemá rodiče, doklady ani domov  a  nemá se kam vrátit.

Resignace, vodka, utrpení. Kolem dokola kriminálníci, moc je v rukou bývalých agentů KGB, vskutku neradostný obraz.  V několikanásobně oceněném ruském filmu Jiné nebe se vypraví uzbecký pastevec se svým desetiletým synem do Moskvy potom, co jim pomřelo stádo ovcí a koz a utekla manželka a matka. V Moskvě projdou dezinfekcí pro uprchlíky a muž sežene nádenickou práci v dřevařském provozu, kde jeho syn nakonec umírá. Ani v jednom z těhle totálně bezvýchodných filmů se moc nemluví, není tu ani hudba, jen kal,  opilci,  chudoba a dno života. Na koprodukčním trhu Connecting Cottbus  charakterizovali  odborníci ze západní Evropy depresivní  stav východoevropského filmu  jako negativum a volali po nějaké komedii. „Jde o čistě festivalové filmy a jejich potenciál překračovat hranice je malý,“ posteskl si Manfred Schmidt, šéf podpůrné organizace Mitteldeutsche Medienförderung.  „Největší nebezpečí filmů z východní Evropy je provinčnosti, nikoli lokálnost.  Filmy mohou být lokální a dostat se za hranice, nicméně potenciál východoevropských filmů k překračování hranic je velmi malý. A my přitom hledáme mezinárodně sdělné příběhy,  excelentně vyprávěné story, výborné řemeslo. Chceme to, co bych nazval  napínavý evropský film.“  Mnohé východoevropské filmy se ale rozpadají do na sobě nezávislých a nespojitých obrazů,  jejich příběhová linka jakoby neexistovala, postavy ani příběh nemají jakoukoli perspektivu.   „Vždyť žádná dobrá perspektiva v srbském Boru neexistuje,“ postěžoval  si režisér vítězného filmu Bílý, bílý svět Oleg Novković.  „Dřív to bylo prosperující hornické město, dnes je to město, které umírá. Mně se líbí, že obyvatelé města jsou sice v bezvýchodné pozici, ale pořád mají svou hrdost.“

Prízraky minulosti v Cottbuse

Slováci a Češ.

Na panelu koproducentů zasedla i ředitelka Národního kinematografického centra při Slovenském filmovém ústavu Alexandra Strelková. Prozradila, že její sen je vidět „slovenské hrané filmy na velkých filmových festivalech“.  Překvapením soutěžního programu v Chotěbuzi byl český film Kajínek,  který s  800 000 českými diváky tři měsíce po premiéře patří mezi nejúspěšnější filmy české porevoluční historie a značný úspěch zaznamenává i na Slovensku.  V Chotěbuzi nedala Kajínkovi cenu ani jedna z porot, přesto bylo na všechna  uvedení tohoto filmu plno. Slovenský film byl v Chotěbuzi přítomen jen prostřednictvím  dvanáctiminutového krátkého filmu Nora sa mi páči v produkci pražské FAMU a v režii slovenského studenta režie a šéfredaktora magazínu Panic Button  Aramisova.

Zvláštní prezentaci na koprodukčním trhu projektů Connecting Cottbus měla mezi patnácti projekty z dvanácti východoevropských zemí  česká „dobrodružná komedie“   Vánoční hvězda, kterou má režírovat talentovaný herec Ivan Shvedoff v produkci filmové společnosti Cinemania.   Shvedoff se narodil v Petrohradě, vystudoval ve Švédsku a žije v Praze. Hrál už v několika českých filmech, například Mamas and Papas.  Český producent Jiří Konečný (jeho posledním počinem je bravurní dokument Eriky Hnmíkové Nesvatbov)  se rozhodl vstoupit do koprodukčního projektu maďarského režiséra Gyuly Nemése s názvem Zero. Film má pojednávat o masové vraždě přírody a  umírání včel a líčit příběh šéfa továrny na výrobu medu, který se vůči zabíjení přírody vzbouří.  Rozhodne se anarchistickým způsobem  bojovat proti vymírání včel a nakonec uteče do Afriky.  Slovensko mělo ve hře projekt filmu Budme  sa stretat v snoch.  Půjde o love story umístěnou do socialistického Československa roku 1987,  režii filmu má mít Juraj Nvota. V Chotěbuzi  projekt zastupovala producentka Silvia Panáková z firmy Arina Film s.r.o. a spolu s ní autor  scénáře Daniel Pastirčák.

Patnáct projektů koprodukčního trhu mezi sebou  soutěžilo. Vítězem soutěže Connecting Cottbus se stal gruzínský projekt Let Tbilisi-Tbilisi, je to také love story podle skutečných událostí a umístěná do roku 1983.  Milenci  a později manželé Gega a Tina se přátelí  v bývalém Sovětském svazu s disidenty z okruhu jazzmanů a těsně po svatbě se rozhodnou unést letadlo do Turecka.  Letadlo se ale vrátí do Tbilisi, je obklíčeno  armádou a všichni  pachatelé jsou během čtrnáctidenního exemplárního procesu odsouzeni k trestu smrti kromě Tiny, která dostane „jen“ patnáct let a po pěti letech, kdy se Sovětský svaz rozpadne,  je  osvobozena.

Východoevropské filmy budou mezinárodní

Z několika chotěbuzských premiér je však patrné, že filmy mohou pojednávat o krizových tématech, a přesto jejich zpracování nemusí být smutné a tragické.  Jejich story i produkční zázemí je internacionální.  Vynikající  film oscarového bosenského režiséra Danise Tanoviče Cirkus Columbia  líčí návrat bohatého bosenského fanfaróna Divka Buntiče  (Miki Manojlovič) do rodné Bosny v roce 1991 po dvacetileté emigraci v Mnichově.  Ve vesnici Smokve Donje ještě v té době žijí Bosňané a Srbové pospolu, ale přízraky války z Chorvatska se rychle blíží, populace se rozděluje, bývalý komunistický starosta utíká na Západ, vzniká bosenská domobrana a na okolních kopcích se připravují k útoku Srbové.  A do toho Divko koupí své mladé milence kadeřnický salón a v době, kdy celá jeho  bývalá rodina utíká pryč, on zůstává.

Ve východoevropském filmu zcela zjevně dochází k těžkému zápasu mezi niterným výzkumem lidské duše a brizantními  politickými tématy, natočenými  mezinárodně a z mezinárodní perspektivy.  Jak tento boj skončí, neví zatím nikdo  z pětadvaceti tisíc diváků nebo z  pěti set filmových profesionálů,  kteří festival v Chotěbuzi navštívili.  Jeden z dramaturgů festivalu  Bernd Buder ale vidí v těžkopádnosti a smutku východoevropského filmu přednost: „Východoevropský film je typický především tím, jak do hloubky zkoumá duše svých protagonistů.“  Všechno ale nasvědčuje tomu, že se východoevropský film s přílivem západních koproducentů promění a bude zajímavější a možná i veselejší. Ředitel festivalu  Roland Rust se dokonce připravuje na situaci, kdy východoevropští filmaři budou točit filmy s mimoevropskými partnery nebo kdy režisér ze Západu po studiích  ve východní  Evropě tu  začne  točit filmy.   Pro další ročníky festivalu připravuje  Rust nový program „Evropa regionů“ (první na řadě bude  region mezi Polskem, Ukrajinou a Běloruskem)  a „Evropa kultur“. Plánuje také  rozšíření festivalu do dalších německých měst jako je Lipsko,  Drážďany nebo Frankfurt nad Odrou.


autor Radovan Holub 9.11.2010
Meno:
ODOSLAŤ
:)
0 z 10
0 z 10
FILMOVÉ PREMIÉRY
7.10 |
hodnotenie 6/10
7.10 |
hodnotenie 7/10
7.10 |
hodnotenie 6/10
7.10 |
hodnotenie 6/10
7.10 |
hodnotenie 7/10
14.10 |
hodnotenie 8/10
14.10 |
hodnotenie 6/10
14.10 |
21.10 |
NAJČÍTANEŠIE
|NIE JE ČAS ZOMRIEŤ
4
hodnotenie 7/10
|VENOM 2: CARNAGE PRICHÁDZA
5
hodnotenie 6/10
|SQUID GAME
2
hodnotenie 8/10
|SPRÁVA
0
hodnotenie 7/10
|GUNDA
0
hodnotenie 9/10
|KAŽDÁ MINÚTA ŽIVOTA
0
hodnotenie 7/10
|FESTIVAL PÁNA RIFKINA
0
hodnotenie 7/10
|PREDTUCHY
0
hodnotenie 6/10
|SCÉNY Z MANŽELSKÉHO ŽIVOTA
0
hodnotenie 8/10
|REKONŠTRUKCIA OKUPÁCIE
0
hodnotenie 7/10
FILMOVÉ NOVINKY
REBRÍČEK SK
01 |
návšt. 20018
02 |
návšt. 5819
03 |
návšt. 4263
04 |
návšt. 2948
05 |
návšt. 2226
06 |
návšt. 1414
07 |
návšt. 1090
08 |
návšt. 1113
09 |
návšt. 589
10 |
návšt. 616
REBRÍČEK US
01 |
$55,2 mil.
02 |
$31,8 mil.
03 |
$10,1 mil.
04 |
$4,3 mil.
05 |
$1,4 mil.
06 |
$1,2 mil.
07 |
$1,0 mil.
08 |
$1,0 mil.
09 |
$0,710 mil.
10 |
$0,387 mil.
SOCIÁLNE SIETE
KOMENTÁRE
Kinema.sk - filmy, seriály

sector logo
network
ISSN 1336-4197. Všetky práva vyhradené. (c) 2021 SECTOR Online Entertainment / sector@sector.sk