EŠTE PRED PANDÉMIOU: NIEKOĽKO NESÚŤAŽNÝCH FILMOV Z BERLINALE

EŠTE PRED PANDÉMIOU: NIEKOĽKO NESÚŤAŽNÝCH FILMOV Z BERLINALE

článok



Když jsem se vracel na úplném začátku března z festivalu v Berlíně, visela epidemie nového koronaviru už ve vzduchu. Na Haupbahnhof jsem si koupil sendviče, že si je jako obvykle sním ve vlaku. Ve městě bylo všechno otevřené, lidé se bavili a srocovali, ale už se dalo zahlédnout jedince s rouškami. Ve vlaku byla konzumace jídla nepatřičná. Dva cestující naproti – muž a žena - byli pohoršeni, že jím v tak nehygienickém prostředí. Muž si neustále čistil ruce desinfekčním roztokem. Prst po prstu, jako by si je chtěl natáhnout. Něco bylo ve vzduchu, ale ještě se o tom moc nemluvilo. Ano, mediálně byl Wu-chan v centru pozornosti, média informovala o počátcích epidemie, která byla tehdy ještě považována za čínskou záležitost.

Psalo se o tom, že zdroj nákazy je patrně wuchanské tržiště, kde se kromě mořských plodů prodává právě divoce žijící zvěř. Od té doby do 11.3., kdy WHO oficiálně vyhlásila pandemii, se počet případů COVID mimo Čínu znásobil třináctkrát a počet zasažených zemí ztrojnásobil. Festival však proběhl v pospolitosti filmařů, obchodníků a nových talentů, Asiatů i Evropanů, žádná filmová představení nebyla odvolána, vše se dělo podle plánu. Epidemii lidé ještě brali jako „lehčí chřipku“ a nikdo se nezabýval tím, že už v roce 2013, v době epidemie MERS, vyšla od vědců první varování před novým virem SARS-CoV2.

Nicméně v  době Berlinale už bylo jasné, že „čínský virus“ je nezadržitelně na cestě na Západ a vytváří nové mutace. Festival však byl příliš ponořen do svých filmů, že to nikdo nebral moc vážně. Ostatně chyběly apokalyptické filmy, nebyla tu žádná Sedmá pečeť, žádná Smrtící epidemie, Svítání, Nákaza nebo Potomci lidí. Festival dal tradičně přednost filmům podle historických událostí nebo osobností a ke sci-fi pocitu měl překvapivě nejblíž film Frem.

Film Frem se v době globální epidemie stal žhavou aktualitou

Jako marné volání po ztraceném světě zní ve světle pandemie slovensko-český film Viery Čákanyové Frem. Nezasažená krajina, nekonečné pláně sněhu a ledu, žádné přemnožené viry, žádná přemnožená populace. Antarktida je místo, kam by se možná hodně lidí rádo odstěhovalo a uniklo pomalému promořování populace ve městech. Tak toto je nedobytá krajina, kde člověk ještě nezvítězil. Příroda je tu sama, bez člověka a vypadá to, že si vystačí. Natáčení probíhalo na ostrově Krále Jiřího na Antartidě se třemi členy štábu, kteří žili v rezavějícím ekvádorském lodním kontejneru, tzv. refugiu, určeném pro krizové přenocování. Ve filmu je také slyšet zvuky, které s obrazem přímo nesouvisejí, dokonce ruší, zarývají se do uší. Jde přitom o přirozené zvukové projevy různých antarktických živočichů nebo přírodních entit, které podtrhují odcizený pohled na krajinu.

Film je souhrnem obrazů pořízených většinou z dronu, které dávají vyniknout pláním ledu a horám pokrytým sněhem. Detaily se ztrácejí. Jeden jediný člověk tohoto „příběhu hor“ vypadá jako zrnko v prostoru. Jediná lidská stavba, plechové „refugium“, je spíš dokladem o mizení lidského života z planety než o jeho růstu. Frem běžel již v říjnu 2019 na MFDF Jihlava a posléze v únoru 2020 na Berlinale v mimosoutěžní sekci Forum (Forum mladého filmu, letos 50.ročník). Film je de facto kritikou antropocentrismu, který vedl k velkým výkonům lidského ducha, ale také k různým průšvihům a mýtům o člověku jako centru všehomíra. „Lidstvo jako biologický druh se dostává na hranici svých přirozených možností, konfrontuje se s vlastními bio-fyzikálními omezeními.

Ocitáme se v situaci, kdy už nestíháme absorbovat vlastní výstupy, plně porozumět souvislostem mezi různými oblastmi dat, zorientovat se ve stále komplexnějším světě, který pro sebe vytváříme,“ řekla režisérka. Nejde tedy primárně o sněžné pláně a o zvířata, která to občas vidíme (živá i mrtvá), nejde o žánr filmu o přírodě, ale o stav lidské mysli, která už přestala chápat cokoli včetně sebe sama. Dnes, kdy uvažujeme o tom, že lidská inteligence má svá velká omezení, nabývá film novou významovou dimenzi. A protože připomíná vizi po klimatické katastrofě, je možné zamyslet se nad ním i z tohoto úhlu. European Green Deal, tak hlasitě vyhlášený Evropskou komisí po nástupu Ursuly von der Leyen do funkce, se zdá být ve světle koronaviru téměř ztracený.

V prosinci 2019 se téma klimatu a klimatické krize stalo centrem veřejného diskursu, ale dnes přestalo většinovou společnost zajímat. Média „jedou“ jiné téma – epidemie. A jsou tací, kdo se dokonce radují, že „dnes si na klima a na Gretu už nikdo nevzpomene“. Nicméně svou apokalyptičností byl Frem jeden ze stěžejních filmů sekce Forum. A chtělo by se říct, že marné volání filmu je teď v dubnu aktuálnější než bylo v době jeho prvního uvedení.

Sociální distance, touha po jiném domově

Jiný film Fora, španělský snímek Lúa vermella (Red Mood Tide), je Fremu mentálně podobný. Invazí viru SARS Cov2 získal novou dimenzi, zejména pro myšlenku sociální distance a omezené schopnosti člověka vítězit tam, kde se mu postaví do cesty příroda. Film byl natočen na nejzápadnější výspě Pyrenejského ostrova, v Galícii. Na této křižovatce španělské a keltské kultury vytvořil režisér a psycholog Lois Patiño magickou hru objektů. Ukazuje například skalního masiv, jenž údajně stáhl člun rybáře Rubia pod vodu. Film je vlastně videoinstalací, k nimž má režisér blízko. Galicijské mystické univerzum je nepřebernou studnicí motivů, které režisérovi umožnily zachytit život i smrt, přírodu i legendu, realitu i fantazii. Opět nejde o přírodní film, ale o mýty spojené s přírodou, o přírodní jevy, které ukazují sílu přírody a nás jako malé, bezmocné částečky univerza.

Nový programový tým Fora mladého filmu kolem ředitelky Cristiny Nord se soustředil na filmy mimo hlavní proud, na filmy kontroverzní, vizuálně zajímavé, možná nepříliš nápadné, ale v celku kinematografie důležité. Forum tradičně dává prostor nejen výrazným zjevům autorského kina, ale i formálně překvapivým snímkům, krajinám, které ještě nebyly ve filmu zachyceny, zaostřuje na aktivismus a naslouchá hlasům zdola, chcete-li hlasům chudých a odstrčených, které svědčí o posunech a změnách ve společnosti. Forum letos neukázalo migrační vlny jako velkou podívanou na moři a u bran do Evropy, nýbrž spíš jako vnitřní stav. A opět v době, kdy na syrsko-tureckých a turecko-řeckých hranicích čeká zhruba milión uprchlíků na cestu do Evropy, nabývá film zvláštní aktuálnosti.

Film sourozenců z Nigérie, Arie Esiriho a Chuka Esiriho, Eyimofe (This Is My Desire) je záznamem všedního dne elektrotechnika z Lagosu jménem Mofe a kadeřnice Rosy, v němž hraje velkou roli sociální status, barva pleti, peníze, rodinné pozadí. Film je naplněný nesplněnými touhami a malými tragédiemi života. Na pozadí života obou protagonistů je touha dostat se do Evropy. Ale není tu konkrétní příprava na emigraci, je to určité nastavení mysli, záměr, který zůstává po většinu času zasut v podvědomí. Zpracování žádosti pro vycestování do Španělska stojí v přepočtu 130 Eur a právě kolem možnosti sehnat tak velkou sumu se točí celý film. Jde o 16mm snímek, stylově zařaditelný do tradice autorského afrického filmu 70.let. Realismus staré školy, kde smrt je stále ještě centrální událostí, kde jeden pohyb kamery znamená víc než obraz sám. Jaká je Afrika v očích sourozenců Esiriových? Je to místo touhy malého člověka po jiném životě, aniž by hrdinové příběhu věděli jakém. Cítí, že Lagos jim lepší život nenabídne. A podobně jako milióny ostatních žijí tím, co přinese den. Evropa je pro ně bájný kontinent, bez chudoby a válek.

Neznámí, malí, utlačení

I další filmy k tematice lidských práv tvořily osu přehlídky: například Tippografic majuscul (Uppercase Print) od známého rumunského režiséra Radu Jude, jehož film Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři, vyhrál MFF Karlovy Vary v roce 2018. Jeho nový hraný snímek byl patrně jeden z nejdůležitějších filmů letošního Fora. Týká se několika graffiti za svobodu, které v roce 1981, tedy za Ceasusekova režimu, napsal údajně pod vlivem vysílání Svobodné Evropy křídou na zdi a na ploty městečka Botosani šestnáctiletý školák Mugur Călinescu (1965-1985). Nápisy psal křídou a velkými písmeny (odtud název filmu). Byl za to dennodenně vyšetřován Securitate a dostal se pod silný tlak funkcionářů i učitelů ze školy a nakonec šel do vazby. Ředitel školy Matei Mihai dospěl naštěstí k závěru, že spáchaný čin je sice velmi vážný, ale vzhledem k péči strany a státu by student měl mít možnost nápravy a pokračování ve výuce. Mugur Călinescu vzdal svůj protest záhy. Poděkoval za pomoc školy a pochopení Securitate a slavnostně se zavázal, že se stane platným občanem své vlasti. V průběhu vyšetřování však onemocněl na leukemii a v únoru 1985 zemřel.

Případ je nyní znovu otevřen s podezřením na násilnou smrt, a to po upozornění Ústavu pro vyšetřování zločinů komunismu. Film je natočen v dokumentaristickém duchu, ale s herci. Využívá archivy i citace z divadelní hry režisérky Gianiny Carbunariu, která jako první zpracovala téma Mugura Călinescu na základě zjištění vyšetřovacích svazků a ukázala, jak hluboko šla kontrola rumunských občanů a jak detailní bylo sledování a vyšetřování studenta i jeho matky. Dalo by se říct, že právě filmy založené na konkrétní, už zapomenuté události patřily v Berlíně (a nejenom tady) k těm nevyhledávanějším.

Vzpomínky na minulost

Bosenské reminiscence se objevily ve filmu Šta ostaje (What Remains) německé režisérky Clarissy Thieme. Je to „revisited“ film, jehož první nástřel byl uveden v sekci Forum 2010. Ta v roce 2008-2009 se svými spolupracovníky natočila na různých místech Bosny krátké dokumentární filmy. Šlo o místa významná z hlediska války v 90.letech. Některé záběry nechala po deseti letech zvětšit do obrovských bannerů, které rozvinula na stejných místech a požádala obyvatele, aby je komentovali. Některé domky byly zrekonstruovány, díry po střelách zmizely, přibylo reklam. Na místě dřívějších exekucí vznikly trhy, stromy vykácené za války kvůli topení dorostly. Performance otevírá prostor pro lidské reakce. Obecně nemají Bosňané na rozdíl od filmařů zájem vracet se k válce, příliš si nestěžují, berou prostě života tak, jak je. Jde o variantu časosběrného dokumentu, kde hraje hlavní roli plynutí času. Nejde tu o osudy lidí, ale čistě jen o topografii – „revisited“ film se vrací na původní místa a v dlouhých záběrech porovnává.

Lidský osud bývá hybatelem příběh zrovna tak jako plynoucí čas. Osudy mohou být velmi překvapivé jako například v brazilském dokumentárním filmu Vil, má (Divinely Evil) režiséra a literárního vědce Gustava Vinagre. Film pojednává o Wilmě Azevedo, korunované brazilské „královně sadomasochismu“. Azevedo (74) vypráví ve filmu plynulým, nevzrušeným tónem, jak v šedesátých letech zakládala sadomasochistický salón. Za ní sedí herečka, která ji má hrát ve vznikajícím celovečerním filmu a občas vyprávění doplňuje. Azevedo přilnula k ideji erotiky už za mala, kdy na statku svých rodičů viděla kopulovat zvířata. Vypráví o všech „otrokyních“ a dominách, které prošly jejíma rukama a staly se symboly salónu. Detailně si vzpomíná na ženy i muže, zejména na jednu, která měla velký klitoris i na klienta, který toužil po jejích exkrementech. Rekapituluje doby, kdy dostala 300 milostných dopisů za měsíc. Divácky se dají tyto extrémy přejít, protože protagonistka filmu je veskrze příjemná, timbre jejího hlasu je sametový. Založení sadomasochistické scény považuje za své velké dílo i za svůj úděl. Je i autorkou, vydala několik knih o rozkoši, o mučících nástrojích a obecně o sadomasochismu jako způsobu rozkoše. Film vznikl jako film o filmu, který teprve vzniká – bude to, jak již řečeno, celovečerní film na základě životního příběhu protagonistky sexuálních úchylek.



Vstříc divákům – film na pomezí žánrů v hlavním programu mimo soutěž

V mimosoutěžní sekci Berlinale Special Gala běžel mj. film Agnieszky Holland Šarlatán, o němž se už hodně mluvilo a bude mluvit, pokud se vůbec dostane do distribuce (jeho onlinová premiéra zatím není plánována, čeká se na znovuotevření kin). V Berlinale Special Gala byl také uveden rusko-německo-běloruský film Persian Lessons, který svým prostředím je do puntíku věrným historické realitě a naopak zápletkou z reality poněkud vypadává. Lekce perštiny natočil ukrajinsko-kanadský režisér Vadim Perelman podle povídky spisovatele a scenáristy Wolfganga Kohlhaase Vymyšlená řeč.

Do filmu byl obsazen německý star herec Lars Eidinger v hlavní roli nacisty Klause Kocha. Ten se v roce 1942 z osobních důvodů ujme židovského vězně tranzitního tábora (argentinský herec Nahuei Pérez Biscayart). Vězeň si říká Reza Joon a tvrdí, že je Peršan. Jelikož Koch cítí, že válka nebude trvat dlouho, chystá se utéct do Teheránu a tam si otevřít německou restauraci. A Rezu využije k lekcím perštiny. Jelikož však Reza není Peršan, ale Žid, musí ve jménu sebezáchovy perská slova ad hoc vymýšlet. Využije k tomu seznamu vězňů (má k němu díky Kochovi přístup). Jako údajná perská slova používá části jmen. Po válce je pak schopen před americkou komisí vyjmenovat prakticky celý seznam židovských vězňů. Hra se slovy, hra, kdy nevíme, kdo z postav ví víc než dává znát, napětí, jestli vězeň unikne transportu, to všechno patří k silným stránkám filmu. Paměť na slova (jména) je metaforou toho, že nesmíme zapomínat, co se dělo v dobách holocaustu. Další film, který se obrátil do minulosti, která je možná srozumitelnější než přítomnost, i když minulost popsal trochu nadneseně. Popsal přesně historické reálie, ale postavy nechal plout ve světě fikce.



Jizvy historie

V jiném filmu sekce Berlinale Special Gala Minamata se americký režisér a kunsthistorik Andrew Levitas věnuje zlovolné činnosti americké chemické firmy Chisso na japonském rybářském ostrově Minamata pod zorným úhlem snímků slavného amerického fotografa W.Eugene Smithe (1918-1978). Ten situaci postižených obyvatel i reakce mocné korporace dokumentoval od roku 1971. Tzv. minamatská nemoc byla identifikována už na začátku šedesátých let, ale největší kontroverze vznikly o něco později. Film se opírá i retrospektivy, neboť Smith už v Japonsku působil v roce 1947 jako válečný reportér. Firma Chisso na Minamatě působila od roku 1908, později přešla do japonských rukou a dnes vyrábí tekuté krystaly pro LCD pro displeje. Fotografa hraje Johnny Depp, který film také produkoval. Smithova poslední skvělá fotografická esej Minamata se věnovala těm obyvatelům japonské rybářské vesnice, kteří trpěli mozkovou obrnou a různými malformacemi po zasažení odpadními vodami a zejména rtutí produkovanou chemickou společností.

Výsledky výzkumů potvrdily, že organická rtuť se rozšířila po celém vnitrozemském moři a že otrava byla způsobena především kontaminovanými rybami. Nemoc paralyzovala svalstvo a zemřelo na ni téměř dva tisíce lidí. V roce 1968 firma upravila používání chemikálií, nicméně následky trvaly dál. Oběti byly odškodněny až v roce 2001. Fotografův pobyt na Minamatě ale nebyl idylický, i když tu nepracoval jako nátlakový bulvární reportér, ale snažil se získat důvěru obyvatel. Místní ho odmítali a nechtěli, aby deformované děti fotografoval. Američané neměli na ostrově obecně dobrou pověst. Při fotografování projektu byl fotograf zbit několika místními továrními dělníky, kteří nechtěli, aby Smithovy fotografie spatřily světlo světa. Našel těžce deformované dítě s malformacemi na rukou i nohou. S chlapcem se snažil nejprve sžít. Chtěl, aby chlapec fotografoval sám. Ten mu však fotoaparát ukradl.

Smith nakonec na Minamatě našel pár spolupracujících obyvatel a dokonce i lásku Aileen, aktivistku, kterou si vzal za ženu. Povedlo se mu fotografovat dívku Tomoko, jejíž rodiče s fotografováním souhlasili. Vznikla tak ikonická fotografie „Tomoko Uemura se koupe za pomoci své matky“ (1972). Je považována za klíčové dílo fotografa. Fotografie se rozšířila po celém světě a byla nesčetněkrát publikována, a to i po roce 1977, kdy Tomoko zemřela. Mezi rodiči a fotografem vznikl proto spor. Teprve v roce 1988 dosáhli rodiče Tomoko dohody s dědičkou práv Aileen Smith (1918-2007) o tom, že se šíření fotografie zastaví. Rozsáhlá fotografická esej z Minamaty byla poprvé uveřejněna v Centru pro kreativní fotografii na Arizonské univerzitě v roce 1976. Minamata je film o velkých dobách fotografické žurnalistiky a o jednom fotografovi z významné mezinárodní organizace Magnum. Šlo o období, kdy vztah mezi fotografem a jeho objektem byl důležitější než fotografie sama.



Encounters – art místo politiky

Nově byla v Berlíně zaveden pod novým vedením festivalu druhý soutěžní program, vyhrazený art filmům s výrazným rukopisem. Dostala jméno Encounters – Setkávání. Mnoho snímků mezinárodní soutěže i této druhé soutěže se týkaly minulosti. V Encounters bylo uvedeno celkem 15 filmů včetně Služebníků Ivana Ostrochovského. A opět zajímavé scenérie. Film Laura Aur Satt Geet (The Shepredess And The Seven Songs) v režii indického režiséra Pushpendry Singha je muzikál, odehrávající se v muslimské části Kašmíru. Pasačka ovcí Laila je mýtická postava, ale její poetický příběh ze 14.století se odehrává na pozadí současných kulis. Je tu současná policie, současná silniční doprava, současná těžba stromů. Kašmír, zelené údolí s muslimskou kulturou, cedrovými lesy, pastevci a jezery je místem lásky, podezřívání i nenávisti. Divoká příroda Radžastánu hraje ve filmu také. Divocí tygři, vodopády, himalájská úžlabí plná sněhu. Film je svým způsobem etnografický – popisuje zvyky nomádů muslimského kmene Bakarwal. Film končí smutně. Pasačka mizí v Himalájích, zatímco jiní pasáci na zimu sestupují se svým stády dolů. Utíká do přírody před muži, kteří ji chtěli pro její krásu dobýt. A zas něco podobného jako v Lekcích perštiny: přesně dokumentované reálie Kašmíru, ale postavy vznášející se ve vzduchu.

Nezvyklé portréty byly k vidění ve všech šesti hlavních sekcích festivalu a také v Encounters. Americký film Shirley (režie Josephine Decker) je portrétem americké spisovatelky Shirley Jackson (1916-1965). Její mystery se nyní dostávají opět do módy díky horrorovému seriálu Netflixu The Hauting Of Hill House (od 2018). A možná divácky nejpřístupnější zůstává polská animace Zabij to a wyjedz z tego miasta (Kill It And Leave This Town), proud vědomí polského animátora Mariusze Wilczyńského, film plný hlubokých emocí, halucinací i poznámek ze všedního života autora.

Malmkrog



Rumunský režisér Cristi Puiu, známý díky svému filmu Smrt pana Lazarescu (2010), se ve snímku Malmkrog (Encounters) pustil do takřka textové analýzy ruského filozofa Vladimíra Solovjova a jeho poslední knihy Tři rozhovory o pokroku, válce a konci světových dějin. 200 minut dlouhý kostýmní film s rozhovory pěti šlechticů se odehrává o vánocích ve stejnojmenné vesnici Malmkrog (Mălâncrav) a je velmi obtížný na pochopení pro toho, kdo nezná Solovjovo dílo. Solovjov byl nejznámějším ruským filosofem 19. století. Byl ale také básníkem, teologem, publicistou a překladatelem, bývá označován za mystika a za proroka, ale jako každá velká osobnost, i on vzbuzoval odmítavé reakce.

V zásadě se tu rodí sen o rovnosti lidí, o mírumilovnosti Křesťanů, o místě Ruska mezi Evropou a Asií. Solovjov se poprvé zajímal, jak integrovat západní intelektualismus a východní kontemplaci do syntézy, která by v sobě obsahovala vědu, filosofii a náboženství. Nachází rovnováhu mezi teoretickou filosofií idealistického střihu a morálním myšlením biblického typu: lidské jednání a svoboda se vepisují do samého srdce Bohočlověka. Vysoce akademický film natočil Puiu v mnohostranné evropské koprodukci na hranici mezi kostýmním a konverzačním filmem bez děje. Je to typ filmu určený pro vysoce intelektuální cinéphily, případně pro ty, kdo chtějí zažít únosnost jednotlivých filmových žánrů. Film dostal v Berlíně Cenu za režii pro své nekompromisní postoje, které jsou v současném filmu něčím výjimečným.

Pětice hrdinů vystupuje i ve filmu Nackte Tiere (Naked Animals) německé debutantky Melanie Waelde (opět Encounters). Ti jsou, podobně jako ruští šlechtici z 19.století, hermeticky uzavřeni ve svém světě. Tentokrát je to německá periférie. Film je natočen v takřka čtvercovém formátu 4:3 podobně jako černobílý česko-čilsko-korejský film Alejandro Fernándeze Almendrase Hra (2019) s Jiřím Mádlem v hlavní roli ředitele oblastního divadla.

Encounters nabídly většinou mysteriózní, zvláštní filmy s výraznou atmosférou. Nebyly to formální experimenty a sociální studie jako v případě sekce Forum, ale většinou zralá díla zralých režisérů, kteří se rozhodli pro balanci na křehké hranici nesdělnosti. Detailní popisné portréty, někdy i v reálném čase, filmy většinou dlouhé a žánrově neurčitelné. Ale i to patří ke kinematografii. I osobní zpovědi, portréty a zprávy o stavu duše a filozofické konverzace nelze vyloučit z velké kinematografické rodiny. Posun Berlinale k vyššímu stupni „uměleckosti“ kladně hodnotila celá řada respondentů. Z hlavních sekcí téměř zmizely velké star filmy a distribuční novinky. Johnny Depp do Berlína přijel, ale ne jako hrdina vysokorozpočtového hollywoodského filmu, nýbrž jako ten, kdo měl odvahu natočit film o americkém fotografovi v japonské Minamatě a o bezohlednosti mezinárodní korporace. Stars jako prostředek a ne jako cíl, i to bylo v Berlíně patrné. Zrovna tak jako fakt, že filmy o podmínkách života člověka, o stavu klimatu a o rostoucí propasti mezi bohatými a chudými z festivalového výběru nemizí. Naopak.


autor Radovan Holub 3.5.2020
Meno:
ODOSLAŤ
:)
0 z 10
0 z 10
FILMOVÉ PREMIÉRY
7.10 |
hodnotenie 6/10
7.10 |
hodnotenie 7/10
7.10 |
hodnotenie 6/10
7.10 |
hodnotenie 6/10
7.10 |
hodnotenie 7/10
14.10 |
hodnotenie 8/10
14.10 |
hodnotenie 6/10
14.10 |
21.10 |
NAJČÍTANEŠIE
|NIE JE ČAS ZOMRIEŤ
4
hodnotenie 7/10
|VENOM 2: CARNAGE PRICHÁDZA
5
hodnotenie 6/10
|SQUID GAME
2
hodnotenie 8/10
|SPRÁVA
0
hodnotenie 7/10
|GUNDA
0
hodnotenie 9/10
|KAŽDÁ MINÚTA ŽIVOTA
0
hodnotenie 7/10
|FESTIVAL PÁNA RIFKINA
0
hodnotenie 7/10
|PREDTUCHY
0
hodnotenie 6/10
|SCÉNY Z MANŽELSKÉHO ŽIVOTA
0
hodnotenie 8/10
|REKONŠTRUKCIA OKUPÁCIE
0
hodnotenie 7/10
FILMOVÉ NOVINKY
REBRÍČEK SK
01 |
návšt. 20018
02 |
návšt. 5819
03 |
návšt. 4263
04 |
návšt. 2948
05 |
návšt. 2226
06 |
návšt. 1414
07 |
návšt. 1090
08 |
návšt. 1113
09 |
návšt. 589
10 |
návšt. 616
REBRÍČEK US
01 |
$55,2 mil.
02 |
$31,8 mil.
03 |
$10,1 mil.
04 |
$4,3 mil.
05 |
$1,4 mil.
06 |
$1,2 mil.
07 |
$1,0 mil.
08 |
$1,0 mil.
09 |
$0,710 mil.
10 |
$0,387 mil.
SOCIÁLNE SIETE
KOMENTÁRE
Kinema.sk - filmy, seriály

sector logo
network
ISSN 1336-4197. Všetky práva vyhradené. (c) 2021 SECTOR Online Entertainment / sector@sector.sk