DÁŽĎ V CANNES ODHAĽUJE TAJOMSTVÁ

Že by strach z dluhové krize a dalších kroků nového francouzského prezidenta? Nebo snad mají filmoví obchodníci a filmaři nižší diety? Možná má na omezené obchodní aktivitě lidí také nějakou vinu pošmourné a chladné počasí, pro Azurové pobřeží naprosto netypické. Větrovky vidím na ulicích Cannes od roku 1989 poprvé, tu a tam lidé nosí  dokonce lyžařské bundy. A to nám ekologové předpověděli oteplování, přechod ze zimy rovnou do léta a další průšvihy globálního oteplování. Takže zatím je v Cannes netypický květnový chlad.

Kosatky a protézy

Příval  tepla z blesků fotoaparátů a pozitivních recenzí chytla hned druhý den festivalu francouzská star Marion Cotillard, která hraje ve filmu Z krve a rzi (Rust & Bone) od Jacquesa Audiarda cvičitelku  kosatek dravých v Marinelandu někde na západním francouzském pobřeží.  Sevřený, ničivý a působivý Audiardův svět má něco společného s vězni v Prorokovi, kteří se navzájem ubíjejí. Z krve a rzi je  tvrdý film. Na začátku sledujeme muže, patrně Araba, jak jde po ulicích Bruselu se svým synem. Muž se jmenuje Ali a jeho syn Sam. Ali zjevně nemá peníze. Ukradne foťák rovnou v otevřeném obchodu prodavači  pod rukama.  Kde jsou ty doby, kdy se kradlo potajmu a  v noci!  Pak aparát prodá, koupí lístek na vlak a oba, otec i syn,  jedou do jihozápadní Francie za Aliho sestrou, která pracuje jako pokladní v supermarketu. Ali dostane tvrdou a Audiardovu světu odpovídající  práci:  je najatý od  pololegální firmy a  špehuje zaměstnance supermarketů.  Zároveň se v rámci melouchu  účastní  v lidských  zápasech podobných  kohoutím. Muži se bijí bez slitování a bez pravidel, vítěz dostává rovnou na ruku  část sázek. Ali  vychází z bojů  zkrvavený, pobitý, ale vydělá dost. Na tom celém by nebylo nic zvláštního. Zvláštní je jen to, že se seznámí se  ženou, která v paralelním příběhu krotí kosatky. Při útoku jedné z nich  při drezuře přijde o nohy. Stephanie (Marion Cotillard) je žena, která má ráda publikum a tím, že se z ní stane invalida, vlastně končí. Nechce se jí žít. Jenže milostný románek s Alim ji postaví na nohy.  Doslova. Učí se chodit na protézách. Napadlo mě, že chodit na technologicky vyvinutých  protézách je vůle i věda. A natočit film o love story s těžce tělesně postiženou ženou chce patrně ještě větší vůli a režijní mistrovství.
    

Starý pán a prostitutka

Déšť v Cannes je něco, jako když v Bratislavě napadne metr sněhu. Nastává kalamita. Zavírají se stanová kina, stánky národních kinematografií a firem na filmovém trhu úpí  pod nárazy větru, diváci se třesou. „Close the door, zavřete dveře,“ se stává nejčastěji slyšenou větou festivalu.  Největším problém jsou deštníky. Ty se stávají doslova nástrojem bojových umění. Škoda, že bojové filmy na filmovém trhu v Cannes nepojednávají o deštnících. Ve filmech se totiž bojuje s meči a noži. Na deštníky se jaksi zapomnělo.

Na světovou premiéru filmu Abbase Kiarostamiho Jako někdo zamilovaný  (Like someone in love)  v neděli večer se nedostala  spousta diváků, protože museli zápasit s deštníky. Nejen s deštníky. Hlavně  s nosiči deštníků, kteří naprosto bezohledně využívají  své nástroje jako v bojových filmech. Napíchnout, propíchnout, odstrčit.    Kiarostamiho film vypráví o starém důstojném profesorovi, který si nechá od svého známého překupníka s mladými dívkami poslat jednu příjemnou, poněkud nemluvnou slečnu. Uvaří jí polévku, připraví šampus, poučí o slovech filozofů, ale dívka hupne do postele a staříka požádá, aby ji zahřál. Druhý den starý pán, gentleman ze staré školy,  doveze dívku před školu. Tam rozladěně čeká  její kluk, automechanik. Nemohl se ji celou noc dovolat. Pak se uklidní. Profesora  považuje za jejího dědečka, tedy pochopitelně za dobrou  bytost. Dokonce mu zdarma vymění klínový řemen u auta. Ale později pozná trpkou pravdu a příběh filmu se otočí.