DÁŽĎ V CANNES ODHAĽUJE TAJOMSTVÁ

DÁŽĎ V CANNES ODHAĽUJE TAJOMSTVÁ

článok



Dážď v Cannes odhaľuje pravdu o hrdinoch filmov...

Starší film francouzského režiséra Jacquesa Audiarda Prorok lze jako hit na dévédéčku dostat v obchodě Fnac na Rue d’Antibes.  Je to kromě Croisetty hlavní třída festivalu. Chodí po ní  netrpěliví   filmoví obchodníci, námořníci a krásky s papírovými taškami a nakupují.  Zdá se mi, že letos nakupují míň než v jiných letech. Obchody s botami, kolínskými a módními sukněmi jsou mnohem prázdnější než před dvěma, třemi lety. 

Dážď v Cannes odhaľuje tajomstvá

Že by strach z dluhové krize a dalších kroků nového francouzského prezidenta? Nebo snad mají filmoví obchodníci a filmaři nižší diety? Možná má na omezené obchodní aktivitě lidí také nějakou vinu pošmourné a chladné počasí, pro Azurové pobřeží naprosto netypické. Větrovky vidím na ulicích Cannes od roku 1989 poprvé, tu a tam lidé nosí  dokonce lyžařské bundy. A to nám ekologové předpověděli oteplování, přechod ze zimy rovnou do léta a další průšvihy globálního oteplování. Takže zatím je v Cannes netypický květnový chlad.

Dážď v Cannes odhaľuje tajomstvá

Kosatky a protézy

Příval  tepla z blesků fotoaparátů a pozitivních recenzí chytla hned druhý den festivalu francouzská star Marion Cotillard, která hraje ve filmu Z krve a rzi (Rust & Bone) od Jacquesa Audiarda cvičitelku  kosatek dravých v Marinelandu někde na západním francouzském pobřeží.  Sevřený, ničivý a působivý Audiardův svět má něco společného s vězni v Prorokovi, kteří se navzájem ubíjejí. Z krve a rzi je  tvrdý film. Na začátku sledujeme muže, patrně Araba, jak jde po ulicích Bruselu se svým synem. Muž se jmenuje Ali a jeho syn Sam. Ali zjevně nemá peníze. Ukradne foťák rovnou v otevřeném obchodu prodavači  pod rukama.  Kde jsou ty doby, kdy se kradlo potajmu a  v noci!  Pak aparát prodá, koupí lístek na vlak a oba, otec i syn,  jedou do jihozápadní Francie za Aliho sestrou, která pracuje jako pokladní v supermarketu. Ali dostane tvrdou a Audiardovu světu odpovídající  práci:  je najatý od  pololegální firmy a  špehuje zaměstnance supermarketů.  Zároveň se v rámci melouchu  účastní  v lidských  zápasech podobných  kohoutím. Muži se bijí bez slitování a bez pravidel, vítěz dostává rovnou na ruku  část sázek. Ali  vychází z bojů  zkrvavený, pobitý, ale vydělá dost. Na tom celém by nebylo nic zvláštního. Zvláštní je jen to, že se seznámí se  ženou, která v paralelním příběhu krotí kosatky. Při útoku jedné z nich  při drezuře přijde o nohy. Stephanie (Marion Cotillard) je žena, která má ráda publikum a tím, že se z ní stane invalida, vlastně končí. Nechce se jí žít. Jenže milostný románek s Alim ji postaví na nohy.  Doslova. Učí se chodit na protézách. Napadlo mě, že chodit na technologicky vyvinutých  protézách je vůle i věda. A natočit film o love story s těžce tělesně postiženou ženou chce patrně ještě větší vůli a režijní mistrovství.
    

Dážď v Cannes odhaľuje tajomstvá

Starý pán a prostitutka

Déšť v Cannes je něco, jako když v Bratislavě napadne metr sněhu. Nastává kalamita. Zavírají se stanová kina, stánky národních kinematografií a firem na filmovém trhu úpí  pod nárazy větru, diváci se třesou. „Close the door, zavřete dveře,“ se stává nejčastěji slyšenou větou festivalu.  Největším problém jsou deštníky. Ty se stávají doslova nástrojem bojových umění. Škoda, že bojové filmy na filmovém trhu v Cannes nepojednávají o deštnících. Ve filmech se totiž bojuje s meči a noži. Na deštníky se jaksi zapomnělo.

Na světovou premiéru filmu Abbase Kiarostamiho Jako někdo zamilovaný  (Like someone in love)  v neděli večer se nedostala  spousta diváků, protože museli zápasit s deštníky. Nejen s deštníky. Hlavně  s nosiči deštníků, kteří naprosto bezohledně využívají  své nástroje jako v bojových filmech. Napíchnout, propíchnout, odstrčit.    Kiarostamiho film vypráví o starém důstojném profesorovi, který si nechá od svého známého překupníka s mladými dívkami poslat jednu příjemnou, poněkud nemluvnou slečnu. Uvaří jí polévku, připraví šampus, poučí o slovech filozofů, ale dívka hupne do postele a staříka požádá, aby ji zahřál. Druhý den starý pán, gentleman ze staré školy,  doveze dívku před školu. Tam rozladěně čeká  její kluk, automechanik. Nemohl se ji celou noc dovolat. Pak se uklidní. Profesora  považuje za jejího dědečka, tedy pochopitelně za dobrou  bytost. Dokonce mu zdarma vymění klínový řemen u auta. Ale později pozná trpkou pravdu a příběh filmu se otočí.
 

Dážď v Cannes odhaľuje tajomstvá

Mistr Haneke a jeho staří lidé

Staří lidé jsou letos v Cannes na výsluní. Jean-Louis Trintignant (1930) a Emmanuelle Riva, francouzská herečka narozená v roce 1927, vytvořili ve francouzsky  mluveném filmu rakouského režiséra Michaela Hanekeho Láska (Amour)  manželský pár, který už žije jen doma ve svém rozlehlém bytě, ona je po mrtvici a on jí střídavě objednává pečovatele, sám o ni pečuje a hádá se se s dcerou (Isabelle Huppert), která žádá nějaké „řešení“. Řešení  ale není. Je jen domácnost se vší trvalou a těžkou starostí, tahanice s nekompetentními pečovatelkami nebo hospic, případně smrt. I dcera, když k rodičům přijede, se raději baví o tom, jaké problémy má s manželem a jak se úročí jejich vklady než  aby řešila situaci matky.  Starý muž (Trintignant) to sám nakonec nevydrží.  Poví  ženě příběh z mládí a udusí ji. Takové jsou dnešní filmy – jsou umělecky důležité, ale mají také téma, které je v centru pozornosti. Co se starými lidmi, kteří se už nemohou o sebe postarat? Dobrovolná smrt? Sociální péče? Rodina? Haneke vypráví  příběh dvou starých lidí. Občas se v něm zableskne sen z mládí, občas se mihne horrorový přízrak  z toho, co oba staří možná četli v novinách nebo viděli v televizi, občas trocha lásky, zapomenutého už vztahu. Ale hlavně tu zazní otázka, kam  mají jít. Co mají dělat. Na Trintignanta i Rivu včera při výstupu po červeném koberci (říká se tomu Marches, schody) pršelo. V přenosu televizí to vypadalo, že jenom kape, že se nic neděje, že dva herci, kteří už sehráli stovky rolí, jsou jen na další, možná už poslední štaci v Cannes. Usmívali se, ředitel festivalu Gilles Jacob  je jako všechny hosty vystupující po marches  čekal nahoře u Festivalového paláce a uvedl za potlesku stojícího publika do sálu. Ale realita byla jiná. Déšť stékal po tvářích, smýval make-up, vyháněl  lidi z restaurací, v zásuvkách před hotely dělal zkraty. Slunce zapomnělo na Cannes a na celé Azurové pobřeží. Zapomnělo i na dva staré lidi v Hanekeho filmu, kteří žijí v přítmí bytu a nevycházejí ven. Kolik je jen kolem  nás takových lidí? A tak mě napadá, že ke světové premiéře Hanekeho Lásky se ten neustávající liják vlastně hodil. Všechno bylo najednou jaksi syrovější, odhalenější, pravdivější. A o pravdu šlo mistru  rakouské kinematografie především.

Prečítajte si viac o 65. ročníku festivalu v Cannes


Autor je publicista a programový spolupracovník MFF Bratislava


autor Radovan Holub 24.5.2012
Meno:
ODOSLAŤ
:)
0 z 10
0 z 10
FILMOVÉ PREMIÉRY
7.10 |
hodnotenie 6/10
7.10 |
hodnotenie 7/10
7.10 |
hodnotenie 6/10
7.10 |
hodnotenie 6/10
7.10 |
hodnotenie 7/10
14.10 |
hodnotenie 8/10
14.10 |
hodnotenie 6/10
14.10 |
21.10 |
NAJČÍTANEŠIE
|NIE JE ČAS ZOMRIEŤ
4
hodnotenie 7/10
|VENOM 2: CARNAGE PRICHÁDZA
5
hodnotenie 6/10
|SQUID GAME
2
hodnotenie 8/10
|SPRÁVA
0
hodnotenie 7/10
|GUNDA
0
hodnotenie 9/10
|KAŽDÁ MINÚTA ŽIVOTA
0
hodnotenie 7/10
|FESTIVAL PÁNA RIFKINA
0
hodnotenie 7/10
|PREDTUCHY
0
hodnotenie 6/10
|SCÉNY Z MANŽELSKÉHO ŽIVOTA
0
hodnotenie 8/10
|REKONŠTRUKCIA OKUPÁCIE
0
hodnotenie 7/10
FILMOVÉ NOVINKY
REBRÍČEK SK
01 |
návšt. 20018
02 |
návšt. 5819
03 |
návšt. 4263
04 |
návšt. 2948
05 |
návšt. 2226
06 |
návšt. 1414
07 |
návšt. 1090
08 |
návšt. 1113
09 |
návšt. 589
10 |
návšt. 616
REBRÍČEK US
01 |
$55,2 mil.
02 |
$31,8 mil.
03 |
$10,1 mil.
04 |
$4,3 mil.
05 |
$1,4 mil.
06 |
$1,2 mil.
07 |
$1,0 mil.
08 |
$1,0 mil.
09 |
$0,710 mil.
10 |
$0,387 mil.
SOCIÁLNE SIETE
KOMENTÁRE
Kinema.sk - filmy, seriály

sector logo
network
ISSN 1336-4197. Všetky práva vyhradené. (c) 2021 SECTOR Online Entertainment / sector@sector.sk