SLÁVNI REŽISÉRI CHCÚ LIEČIŤ CHOROBY DOBY

SLÁVNI REŽISÉRI CHCÚ LIEČIŤ CHOROBY DOBY

článok



(letošní  62.Berlinale 9.-19.2. přineslo důležité a burcující filmy. Na festivalu o ně byl zájem. Ale běžné publikum je neuvidí. K publiku  se dostanou filmy připomínající sladké snění)

Bývaly doby, kdy i festivalové filmy byly krásné. Na letošním 62. MFF v Berlíně se tu a tam objevil také romantický film. Byl to třeba film Štěstí německé autorky Doris Dörrie. Láska mezi přistěhovalou Ruskou, která se dá na prostituci,  a mladým bezdomovcem  v Berlíně je tak silná, že Kalle je pro Irinu schopen změnit své zvyky, najít si práci, dokonce kuchyňskou pilkou rozřezat tělo jejího klienta, který zemřel při pohlavním aktu. Film přes krvavou scénu zůstává romantickou pohádkou  o dvou outsiderech  ve městě. Stane se možná novým hitem německých kin, přijdou na něj davy. Zaslouží si to. Je to dobrý film. Známou německou režisérku děsí, že většina dnešních evropských filmů zůstává v „ochranné zóně“ festivalů, že nemají žádnou širší distribuci a jsou tedy něco na způsob bibliofilií, které si mezi sebou půjčují  milovníci knih.  Doris Dörrie dělá filmy pro lidi a chce, aby je vidělo maximum diváků.  Jenže je možné filmy o válkách, utečencích a zločinech proti lidskosti, které tvořily páteř letošního Berlinale, distribuovat mezi laické, nefestivalové diváky? Mají lidé, nervózní z vlastních evropských krizí, vůbec ještě náladu dívat se na alžírské utečenecké tábory, na zločince  a migranty, natočené hektickou ruční kamerou?

Slávni režiséri chcú liečiť choroby doby

Je potřebný film o slumech v Nairobi?

Už čtyřicet let po velkém propadu evropského filmu v 70. letech se řeší, jaké obrazy lidé chtějí vůbec vidět. Chtějí  skutečnost nebo pohádku? Problémové filmy, které lidé vidět téměř určitě nechtějí, respektive které nechce trh, zůstávají tím pádem bez distribuce.  Jejich jedinou šancí festivalový okruh, ochranná zóna, jak o ní mluvila Doris  Dörrie. Stejné diskuse probíhaly na největším  německém festivalu i letos. Mají lidé náladu vidět filmy o negativních aspektech globalizace? Chtějí je? Má smysl takové filmy vůbec točit? Letošní Berlinale bylo i o tom, že filmy o zlech globalizace a nových krizových územích   mají své velké zastánce. Co žene nestora německé kinematografie Wernera Herzoga, aby natočil dokumentární film o tom, co si myslí  a co cítí vězni, kteří budou za několik dní popraveni? (Film Cela smrti byl  v Berlíně uveden ve zvláštním programu mimo soutěž). Co žene slavného německého režiséra Toma Tykwera, který natočil před lety filmový hit Lola běží o život, aby se angažoval v Africe? Tykwer  v současné době dokončuje americko-německý film Atlas mraků,  nejdražší německý film všech dob s rozpočtem  110 milionů Eur s Tomem Hanksem a modelkou Halle Berry a má vystaráno.  Proč se začal angažovat ve filmovém průmyslu v Keni, spojil síly s tamní režisérkou Judy Kibinge a začal s ní natáčet film Something Necessary v  oblasti slumů v Kibeře v Nairobi? Tenhle film má vyprávět o skutečném životě v zemi, kde žije 1,5 milionů lidí s virem HIV, tedy 6,3 procent populace. „Čím lepší je film, tím větší má publikum, tím víc peněz vydělá a tím větší je pravděpodobnost, že další producenti budou investovat do místního  filmového průmyslu a tím pádem vznikne víc filmů o Africe,“ říká Tom Tykwer.  Je ale smyslem filmu, aby vznikaly filmy o chudobě v Africe? Je smyslem filmu, aby pomohl dětem žijících ve slumech  v Kibeře? „Když jsem viděl, jak vypadá situace v Nairobi, věděl jsem, že chci bezpodmínečně něco udělat.  To jediné, co ale umím, je točit filmy,“ odpovídá Tom Tykwer.  Keňský  film Something Necessary bude stát  pouhých 500 tisíc Eur, tedy pětisetinu toho, co stojí Atlas mraků. Objeví se tam  scény z každodenní reality slumů v Kibeře: přepadávání a vydírání místních obyvatel  organizovanými gangy, znásilňování, zabíjení. Tom Tykwer jistě není tak naivní, aby podporoval film pro nic za nic. Je přesvědčen o tom, že jeho keňský projekt budou chtít lidi vidět, budou reagovat, že se něco stane.

Slávni režiséri chcú liečiť choroby doby

Dialog o Bosně

Není náhodou, že filmová star Angelina Jolie natočila svůj režijní debut v Bosně pod názvem  V zemi krve a medu (uveden na Berlinale ve zvláštním programu mimo soutěž) s příběhem bosenské ženy, malířky, která se dostane do srbského zajateckého tábora. První impuls pro film byl osud  bosenské zpravodajky  UNHCR pro poválečné oblasti. „Ta žena mi vyprávěla svůj příběh. Vyprávěla, jak ji vojáci používali jako lidský štít, jak se další ženy  musely před vojáky svlékat a tančit. Tu Bosňanku  nikdo nezná, ale já jsem jí chtěla dát hlas. Kvůli ní jsem ten film udělala.“  Zároveň ale Angelina Jolie mluví o bezmoci umění. „Nemyslím si, že film něco změní,“ říká. „Ale aspoň díky mému  filmu začne nějaký dialog, který upozorní svět na to, co se v Jugoslávii stalo a začne se diskutovat nad problémy, se kterými bojujeme dodnes. Znám ten region velmi dobře a vím, že to je hodně kritická  oblast.  A je důležité, když film naznačí,  že všichni máme něco společného v době, kdy se jedna skupina lidí  separuje od druhé.“

Bojující děti

Je tedy možné, že filmy o tématech, nad kterými obvykle zavíráme oči, se díky filmu dostanou do centra pozornosti? Že nás budou zajímat nejenom krásné, romantické příběhy, ale i filmy o obchodu s lidmi a genocidách, které zůstaly  doposud nepotrestány? Možná, že se ve filmu opravdu něco děje, když na letošním Berlinale dostal jednu z hlavních cen festivalu kanadsko-francouzský film Rebelka, natočený v Kongu (Stříbrný medvěd za herecký výkon hlavní představitelky Rachel Mwanzy).  Rebelka je dvanáctiletá dívka,  jmenuje se Komona. Její vesnici přepadli  rebelové. Postříleli dospělé a děti odvezli  v člunech  do džungle  a  vycvičili je  na střelce. Dětští vojáci jsou neohrožení, míří přesně a nemají zábrany dospělých. „Ztratili jste rodiče, ale váš táta a máma je samopal,“ poučuje děti  velitel rebelů zvaný Velký tygr. Komona věří, že postřílení domorodci se stali duchy, kteří se pohybují všude okolo, potření magickým mlékem z kokosovníků. Když se objeví vládní jednotky, dívka přežije střelbu zblízka a stává se válečnou čarodějnicí velitele rebelů. Dostane od něj magický samopal. Virtuální svět se propojuje se světem reality i v dalších momentech, například když děti musejí sledovat filmy o zabíjení jen proto, aby lépe a neohroženěji zabíjely. Komona ale uteče od Velkého tygra s černošským albínem, s chlapcem, kterého má svým způsobem ráda. Pokud je možné v extrémní situaci o lásce vůbec mluvit. Po nějaké době se stane jeho ženou. Komona a albín procházejí vypálené vesnice, kde přežívají tu a tam domorodci.  Ti mají z bojovníků respekt a  žádají od chlapce kouzelný talisman na ochranu před válkou, protože albínům v Africe jsou přisuzovány nadpřirozené schopnosti. Vojáci Velkého tygra ale oba utečence dostihnou, chlapci useknou hlavu a Komona se musí stát ženou velitele.
 

Slávni režiséri chcú liečiť choroby doby

Filmaři v humanitární misi

Můžeme  věřit, že diváci místo kvízové show půjdou do kina dívat se na filmy o krizovém stavu současného světa,  i kdyby za nimi nakrásně stáli Angelina Jolie a Tom Tykwer? Nebudou muset filmaři nakonec svou humanitární misi vzdát jen proto, že natáčení filmů o chudobě a únosech lidí prostě nepřinese peníze? Film přece vždycky vytvářel jinou realitu, stával se oblastí snů, kam jsme se utíkali, uvláčeni denními problémy. Možná česká nová vlna to na chvíli změnila, ale jen na chvíli.  Jeden z nejzajímavějších dokumentárních filmů letošního festivalu byl promítnut v programové sekci Mezinárodní fórum mladého filmu a jmenoval  se Zlatá dřímota (ve stejné sekci, kde loni běžel český dokumentární film Nesvatbov). Natočil ho třicetiletý francouzsko-kambodžský režisér Davy Chou. Jeho film  je  dokumentární cesta do doby 60. a 70. let v Kambodži, kdy se v kinech sladce snilo na pozlacených romantických filmech se zpívajícími a tančícími hrdiny. Tehdy Kambodža byla filmovou velmocí jako dnešní Indie nebo Filipíny. Kambodžské filmy vycházely z postkoloniální euforie.  Mezi lety 1960 – 1975 tu bylo natočeno 400 celovečerních filmů v deseti filmových studiích vystavěných podle hollywoodského vzoru. Filmový průmysl měl k dispozici zhruba patnáct superstar, kteří byli v zemi oslavováni jako bozi. Dokonce kambodžský král, později prezident a hlava státu Norodom Sihanuk byl sám filmový režisér, který štědře podporoval filmaře,  točil filmy a pořádal filmový festival.

Dokument Zlatá dřímota  vypráví ale především o současnosti, protože jizvy po genocidě sedmdesátých let se ještě nezahojily. Kina byla v té době  zbořena, filmová studia zdevastována, filmaři zavřeni  nebo donuceni odejít do emigrace. Rudí Khmerové neměli rádi nic, co mělo příchuť „buržoazní pakultury“ nebo „plytké zábavy“. Celá filmová scéna se všemi svými hvězdami byla vymazána s povrchu zemského a byl nastolen „komunismus doby kamenné“. Ti z filmařů, kteří přežili, jsou dnes staří, zlomení lidé. V nejlepším duševním stavu je  filmová hvězda Dy Saveth, která dnes působí jako  učitelka tance. Dílo patrně nejznámějšího producenta a režiséra Ly You Sreanga bylo kompletně zničeno. Velká část filmu se odehrává v apokalyptickém interiéru kdysi slavného kina, kde je dnes tma, kde se povalují odpadky,  staré matrace a vyhozené televizory. Tu a tam svítí olejová lampa jako v katakombách. A tady, na tomhle kdysi svatém místě, vypráví filmoví režiséři o starých filmech a o filmových scénách, které už přes čtyřicet let neexistují. Vypráví, jak ještě po roce 1970, když už začala občanská válka, lidé stále masově chodili na melodramatické kambodžské filmy a sladce dřímali. Procházíme i jiná místa. Například vrch zasvěcený Dy Saveth, kde měla být slavná star upálena. Režisér Ly You Sreang vypráví, jak po nástupu Rudých Khmerů v roce 1975 utekl do Francie, kde v továrně Citroen montoval startéry pro auta. V roce 2007 se vrátil do Kambodže. Třesou se mu ruce, ale žije. V době Pol Potova režimu byly všechny slavné filmy minulých dob zničeny, filmaři museli kácet dřevo nebo pěstovat rýži. Genocida a deportace stály život 1,7 milionů lidí. Dnes  se zachovalo jen přibližně třicet celovečerních filmů z tehdejší slavné éry.  Nicméně film Zlatá dřímota má i veselý tón. Jsou v něm ukázky z filmů jako Dvanáct sester (1968) nebo Hadí muž (1970). Jde o  filmy, které  nemají žádnou velkou uměleckou kvalitu. Jsou to hybridy mezi bollywoodským melodramem a hongkongskými béčkovými akčňáky. Lidem tyhle filmy pomáhaly snít. Pak přišel diktátor.

Slávni režiséri chcú liečiť choroby doby

Od zlaté dřímoty k filmům o velkých tématech

Filmy zlaté dřímoty a béčkový brak natáčela přece i Angelina Jolie. Žena, která teď bojuje za práva bosenských Muslimů, zmasakrovaných  srbskou soldateskou v Srebrenici. V době, kdy vypukla válka v Jugoslávii,  brala Angelina Jolie drogy, pózovala nahá před kamerou, tančila  ve videoklipech, ukazovala své tetování. Teprve o sedm let později začala hrát ve filmech, které se staly kasovní trháky.  V šestadvaceti  letech natočila v Kambodži film o chladnokrevné killerce Lara Croft – Tomb Raider (2001), inspirovaný počítačovou hrou.  Pak začala věřit na humanismus. Působila  v Afghánistánu, v Sierra Leone, v Egyptě, Kongu, Kosovu i na  Haiti po zemětřesení a v dalších oblastech zničených válkami a katastrofami. Starala se o výživu lidí, o to, aby tamní děti měly nějaké hračky.  Někdy s ní cestoval i její partner Brad Pitt. Potom přišla práce pro UNHCR, důležité  filmové role, velké vlastní peníze investované do humanitárních projektů. „Jsem si jistá, že když všichni lidé budou vědět, co se odehrává ve světě, bude jim jasné: my všichni musíme jednat,“  řekla herečka. A tak se Jolie dostala až do Bosny. „Věděla jsem  tak málo o válce v Bosně, protože tehdy, když ta válka začala,  jsem byla teenager. Po  všechna ta léta, která jsem strávila prací v Organizaci spojených národů a mluvila  s lidmi z amerického ministerstva zahraničí, jsem hledala  příčiny a rozuzlení téhle války. Dosud jsem nebyla  schopna najít někoho, kdo by mi vysvětlil, co se tehdy stalo a proč. Ale vím, že v každém konfliktu, v každé situaci, která má co činit s nelidskostí, jsou věci, které se nedají pochopit ani racionálně vysvětlit, protože jednoduše nedávají žádný smysl. Ale pro mě je velice znepokojující, když se jedna skupina obyvatel obrátí proti druhé skupině v zemi, která je  vzdálená od Itálie  čtyřicet  minut.“  Slavný srbský režisér Emir Kusturica nazval bosenský film Angeliny Jolie „propagandou hollywoodské továrny na lži“. Neví se, jestli na konci února bude film v Srbsku vůbec distribuován. V té době má být nasazern v zemích  bývalé Jugoslávie. Srbové mají obavy, že film zachycuje  situaci příliš jednostranně, černobíle  a falešně.

Na cestě za ztraceným bratrem

Myslím, že žijeme všichni v jedné velké iluzi, kterou letošní Berlinale velmi podpořilo. Projekt Toma Tykwera v Keni nebo režijní debut Angeliny Jolie o Bosně možná uvidí nejen festivalové publikum.  Nicméně  těch lidí, co ho uvidí, asi  nebude moc. Diváci odejsou z kina, pokývou hlavou a řeknou si – na rozdíl od Angeliny Jolie –  že se s tím stejně nedá nic dělat. Budou chtít svou  zlatou  dřímotu, své snění.  Na tom nezměnil nic ani profízlovaný komunismus, ani krizový kapitalismus. Chtějí své romantické komedie a  bum bum filmy. Dvě hodiny virtuálního vzrušení, pak si dát kávu,  povečeřet. Je fantastické, že superstar jako Angelina Jolie natočí  humanitární film. Pochybuji však, že Chorvaté nebo Bosňané v něm najdou nějaké zalíbení. Natočilo se přece už několik dokumentárních filmů, které ukazovaly masakr 8000 civilistů ve Srebrenici a přišlo na ně pár set diváků, v zemích bývalé Jugoslávie skoro nikdo.  Vznikla celá řada  dokumentů o týrání obyvatel Afriky. Také letošní Berlinale ukázalo desítky filmů o válečných obětech, o genocidách a zločinech proti lidskosti. O lidech, kteří ztratili domov.

Ve filmu Michela K. Zongo Cesta naděje (koprodukce Burkina Faso – Francie) se vydává Fernand Zongo, režisérův bratr, přeplněným a rozvrzaným autobusem z Burkiny Faso na Pobřeží Slonoviny. Film byl v Berlíně uveden v programové sekci Mezinárodní fórum mladého filmu. Fernand chce zjistit, kde a proč zemřel jeho bratr Joanny Zongo, který roku 1978 odešel pracovat na Pobřeží Slonoviny na kakaovou plantáž. Fernand Zongo vyjíždí z města Koudougou, cestuje po cestách necestách, občas i po docela pěkných astfaltkách, překročí řeku Leraba, kolem níž operují rebelové.  Mluví s lidmi, kteří pracovali na kávových nebo kakaových plantážích u Vavuy, Soubré nebo Sinfry. Nakonec, po nesmírně úmorné cestě,  skutečně najde lidi, kteří jeho bratra znali. Dozví se, že Joanny pracoval na kakaové plantáži, byl pilný, dělal za čtyři, miloval ženy a nakonec dostal malárii. Jeho osud je podobný statisícům dalších osudů v této oblasti: „Tady, když lidi zahynou, odejdou nebo se přestěhují, tak po nich stopy rychle zmizí. My nejsme jako Evopané,“ říká muž, který Joannyho znal. Příběh se uzavírá, film končí. Filmy o genocidách mají osud jako Joanny Zongo.
   
Burcujících  filmů bylo na letošním Berlinale několik desítek. Noviny o nich psaly se stejným zaujetím jako o krizi Eura. Na každý z těchto filmů přišlo několik set, možná tisíc  diváků. Další  osud  těhle veledůležitých filmů v distribuci je ale nejistý. Je vůbec zajímavé, že přes všechnu globalizaci a informační superdálnice  zůstávají filmová témata téměř nepřenosná, nesdělitelná. Filmy o problémech tohoto světa jsou uzavřeny ve svých malých diváckých ghettech. Možná, že film musí být skutečně zlatou  dřímotou,  aby zaujal trh.   Možná je pravda, že  lidi chtějí na filmech zapomenout. Odmítají, aby jim někdo připomínal jejich viny, byť to byla Angelina Jolie.


autor Radovan Holub 27.2.2012
Meno:
ODOSLAŤ
:)
0 z 10
0 z 10
FILMOVÉ PREMIÉRY
7.10 |
hodnotenie 6/10
7.10 |
hodnotenie 7/10
7.10 |
hodnotenie 6/10
7.10 |
hodnotenie 6/10
7.10 |
hodnotenie 7/10
14.10 |
hodnotenie 8/10
14.10 |
hodnotenie 6/10
14.10 |
21.10 |
NAJČÍTANEŠIE
|NIE JE ČAS ZOMRIEŤ
4
hodnotenie 7/10
|VENOM 2: CARNAGE PRICHÁDZA
5
hodnotenie 6/10
|SQUID GAME
2
hodnotenie 8/10
|SPRÁVA
0
hodnotenie 7/10
|GUNDA
0
hodnotenie 9/10
|KAŽDÁ MINÚTA ŽIVOTA
0
hodnotenie 7/10
|FESTIVAL PÁNA RIFKINA
0
hodnotenie 7/10
|PREDTUCHY
0
hodnotenie 6/10
|SCÉNY Z MANŽELSKÉHO ŽIVOTA
0
hodnotenie 8/10
|REKONŠTRUKCIA OKUPÁCIE
0
hodnotenie 7/10
FILMOVÉ NOVINKY
REBRÍČEK SK
01 |
návšt. 20018
02 |
návšt. 5819
03 |
návšt. 4263
04 |
návšt. 2948
05 |
návšt. 2226
06 |
návšt. 1414
07 |
návšt. 1090
08 |
návšt. 1113
09 |
návšt. 589
10 |
návšt. 616
REBRÍČEK US
01 |
$55,2 mil.
02 |
$31,8 mil.
03 |
$10,1 mil.
04 |
$4,3 mil.
05 |
$1,4 mil.
06 |
$1,2 mil.
07 |
$1,0 mil.
08 |
$1,0 mil.
09 |
$0,710 mil.
10 |
$0,387 mil.
SOCIÁLNE SIETE
KOMENTÁRE
Kinema.sk - filmy, seriály

sector logo
network
ISSN 1336-4197. Všetky práva vyhradené. (c) 2021 SECTOR Online Entertainment / sector@sector.sk