41. MFF ROTTERDAM 2012

Vesničané

Ruský film Žít, promítnutý v hlavní  soutěži (Tiger Awards),  je druhým celovečerním filmem mladého a nadějného ruského režiséra Vasilije Sigareva. Jeho debut Vlček běžel na MFF Karlovy Vary 2009. Matka z mrazivé ruské provincie pohřbí své děti v žumpě a otráví se plynem potom, co její dcera vykrvácí a svého muže zabije sekerou. Nikomu na ničem nezáleží, katarze neexistuje, je jen nekonečná šeď zmařených životů.  V polském filmu Zdaleka je venkov pěkný (Anka Sasnal, Wilhelm Sasnal), natočeném v polsko-americké koprodukci, je hlavní obraz.  Zápletka nebo děj nepřicházejí v úvahu.  Známý polský malíř Wilhelm Sasnal a jeho manželka, spisovatelka Anka ve svém prvním filmu vykreslují krvesmilnou komunitu malé polské obce, jejíž členové jsou posedlí skrytými agresemi a nenávistmi. Žádný asfalt, jen nekonečné bahno, neposekaná tráva, haraburdí. Stará paní pozoruje tenhle kolotoč nenávisti z okna, ale spoluobčané ji chytí, dají do ústavu pro duševně choré a podpálí jí chatrč. „Mnohokrát jsme jezdili kolem venkovských statků,“ řekl v Rotterdamu Sasnal. „Na první pohled se nám zdály polské vesničky  pitoreskní, ale když jsme jednou zastavili,  abychom  se podívali  blíž, zjistili jsme, že je tam neuvěřitelný chaos.  Takhle jsme během dvou let prošli celou řadu vesnických domácností. Obyvatelé  se ze začátku zdráhali, ale pak jsme se docela i spřátelili. Byla to pro ně příležitost dostat peníze – platili jsme jim za to, že nás nechali chodit po zahradě  i po domě s kamerou a točit je. Někteří z vesničanů si ve filmu i zahrálo.“

Čtrnáctiletí a jejich klipy

Hrdinkou srbského filmu Klip (Tiger Awards) je šestnáctiletá  Jasna, kterou hraje Isidora Simijonovič.  Na začátku natáčení  jí bylo čtrnáct let.  Film je srbskou variací na film Larryho Clarka Kids (1995) o amorálních dětech, k němuž napsal scénář  Harmony Korine.  Klip získal jednu ze tří hlavních cen festivalu – Hivos Tiger Award.  Jasna žije na malém městě v Srbsku, kde jedinou radostí školáků je souložení. Dívka chce být v městečku špinavých podchodů a paneláků hezká a chic.  Pozitivní náplní jejího života je pohlavní styk se spolužákem Djordje v různých variacích.  Djordje si  libuje v tom, že ji zkrápí svým semenem. Jasna si sexuální experimenty, případně onanii, natáčí na mobil. A aby byla přitažlivější, vymyslí si, že vlastní  vilu a strýce v Kataru. Autorka a režisérka filmu Maja Miloš měla sice film v Rotterdamu ve světové premiéře, nicméně doma musela film ukázat rodičům nezletilých herců. „Sledovat ten film asi nebude pro každého pohodové,“ řekla v Rotterdamu režisérka. „Jedna z nejdůležitějších věcí pro mě byla, aby všechno bylo ukázáno velice otevřeně a aby každý věděl všechno. Před nikým jsme nic neskrývali. Kolem sexu jsem nechtěla dělat velký povyk. S rodiči herců jsem si prošla napřed všechny scény, takže jsme měli všechno dobře připravené. Bylo to dílem kvůli praktickým věcem, protože jsme museli pro určité scény použít těla někoho jiného. Rodiče i děti čekali od filmu hodně, a když mi řekli, že jsem je nezklamala, tak to pro mě byla obrovská věc.“  Nejtěžší byl casting. Maja Miloš s ním strávila dva roky. „Měla jsem hodinu na jednoho adepta, takže jsem si s  mladými lidmi hodně povídala. Ptala jsem se jich, co si myslí o svých zkušenostech. Pochopitelně si všichni nevedli  sexuální záznamy, jaké si pořizuje Jasna, ale tak 80% všech adeptů znalo někoho, kdo takové záznamy měl.  Zkoušela jsem i s trochu staršími herci, tak kolem devatenácti, ale těm chyběla síla a vášeň. Nechápali úplně, jak všechno funguje,  když je člověku čtrnáct. Čtyři roky jsou obrovský skok v tomhle věku.“  Velkou radost má režisérka z toho, že film podpořilo srbské Ministerstvo kultury, takže srbská vláda mu tím dala jakousi zelenou kartu. Další oceněný film (Hivos Tiger Award)  byl  čínské Vejce a kámen (režie Huang Ji)  o čtrnáctileté dívce, která je proti své vůli nucena žít na venkově  u strýčka a tety, pro které je nechtěnou přítěží. Dívka slouží jako sexuální panna pro muže, takže v pravidelném rytmu potrácí. 
      

Komplex zrůdy z Amstettenu
    
Svět rotterdamských filmů byl neradostný. Jeden z nejlepších filmů druhé hlavní programové sekce Bright Future byl rakouský. Klidný život debutujícího Sebastiana Meiseho opět po Michaelovi a filmu Dýchat zkoumá meze normality. Klidný život je variací -  podobně jako Michael – na rakouskou noční můru. Opět se týká zdánlivé normality někoho, kdo je v podstatě nemocný člověk.  Wolfgang Priklopil vytvářel zdání normality právě tak jako „zrůda z Amstettenu“ Josef Fritzl. Tentokrát je hrdinou elektromechanik Bernhard Ingruber, který žije jako ctěný otec rodiny ve vilce na venkově spolu se svou ženou. Jeho dvě děti jsou dospělé a bydlí  ve městě. Muž si z rodinných alb vystřihuje dětské fotografie své dcery Lydie a onanuje nad nimi v elektrodílně. Navíc se ukáže, že chodí za prostitutkou, které říká také Lydia – což je jméno jeho dcery. Prostitutka se ve skutečnosti jmenuje jinak. Zároveň se ukáže, že jeho syn o vystřižených fotografiích své sestry věděl, ale nikomu o tom neřekl. „Byl jsem zklamán, že mě z fotek odřízl,“ říká. Objev otcovy třinácté komnaty vede ke smršti ve vztazích celé rodiny. Věděla o tom  jeho manželka, ale mlčela, aby se zachovalo dekórum?  Proč syn nic neřekl? Jak vezme dcera to, že se stala otcovou pornohvězdou?  Odsoudí otce? Jak dopadne otec? Režisér všechny tyhle linky dotáhne bez zbytečných  efektů do konce, který bych tu nerad prozrazoval.