AUTORSKÝ FILM NESPÍ - REPORTÁŽ Z MANNHEIMU

AUTORSKÝ FILM NESPÍ - REPORTÁŽ Z MANNHEIMU

článok



Ani v Evropě peníze nikdy nespí, nespí ani autorský film. MFF v Mannheimu a Heidelbergu bilancoval jeho současný stav
     
Jeden z posledních význačných filmových festivalů tohoto roku přinesl nejedno překvapení. Vytrval i ve svém 59.ročníku  (11. - 21.11) důsledně u autorského filmu, jehož hvězdy jsou nadaní, ale obyčejní, většinou začínající autoři. V sálech bylo na filmy bez hvězd přesto plno. Ještě se sice chystá několik prosincových festivalů, například Mezinárodní filmový festival v řecké Soluni a v Dubaji ve Spojených arabských emirátech,  ale celkově už nastává festivalový klid.  Všechny filmy, které stály letos za to, proběhly festivalovou sítí a připravují se k zimnímu spánku. Festival ve dvou německých, úplně rozdílných, ale přesto blízkých městech (mezi oběma jezdí tramvaj) patří k nejstarším v Evropě.  V Mannheimu hrál  například Wolfgang Amadeus Mozart,  to ještě ale nebylo centrum města rozbouráno  ve válce a nevzniklo nové,  poválečné,  matematicky čtvercové, vytvořené na způsob velké městské šachovnice.
      
V univerzitním Heidelbergu festival letos narazil na problém. Směrem k Vánocům posunutý termín festivalu znamenal, že přímo v centru historické části města nebudou moct být instalovány tradiční  festivalové stany obsahující pódia, bary a  kinosály.  V době festivalu se totiž připravovaly na  otevření vánoční trhy ve středu 24.11. A tak se festival odebral vzhůru na zámek, do zámeckých zahrad, což bylo sice romantické, ale řadoví diváci museli čekat na lanovku ve frontách, zejména večer, kdy je o festivalová představení největší zájem. (Na závěr reportáže přineseme ještě několik názorů z publika, proč vlastně na filmový festival chodí). Zámek,  řeka Neckar  a staré město a univerzitní kampus pod ním,  v pětadvacet  kilometrů  vzdáleném Mannheimu kromě Neckaru ještě jedna větší řeka - Rýn.  V zátočinách Rýna jsou nejen  loděnice, přístavy a celulózky, ale i  olšové a bukové lesy, v nich tu a tam dřevěný domek, jakoby tu psala Božena Němcová V zámku a podzámčí.  Kamarádovi Michalovi  z Bonnu jsem napsal, že mě Rýn překvapil svou čistotou, že je tu  dokonce  v dosahu tramvaje hezká letní pláž a kolem Rýna na tuhle roční dobu dost cyklistů. „Rýn je čistější, protože lidi do něj už tak neflušou,“ odpověděl  lakonicky kamarád.    

Tady,  ve vesničkách mezi Mannheimem a Heidelbergem,  pěstují chovatelé ovce, kozy a poštovní holuby.  Tady jsou travnaté výběhy pro koně,  romantické tůňky, lučiny jako vystřižené z Thomase Hardyho.  V Sandhofenu u Mannheimu jsem si na výkladní skříni malého obchodu přečetl vzkaz místní švadleny, která po čtyřiceti letech zavřela.  Loučila se svými zákazníky,  prý se chce víc věnovat svému  nemocnému manželovi. Zvláštní představa:  šicí stroj malého krámku v Sandhofenu,  nedaleko Rýn, obklopený pastvinami, fabrikami  a dálnicemi,   ve městě vzdáleném sedm kilometrů špičkový ústav pro výzkum  rakovinných onemocnění, nákupní střediska,  další univerzita. A zatímco jsem u Rýna brouzdal oblázky a spadaným listím, běžely v mannheimském Stadthausu a v heidelberské zámecké zahradě filmy, na které se dlouho nezapomíná.  

Autorský film nespí - Reportáž z Mannheimu


Tři skvělé filmy o touze opravdově žít  (což je ve virtuální  době potíž) 
       
Dva ze skvělých filmů  se dostaly mezi  trojici,  kterou v Mannheimu doporučila k evropské distribuci originální porota složená z majitelů a provozovatelů kin.  Podobná porota funguje snad jen při Berlinale. Že by se tedy něco měnilo k lepšímu? Že by přece jen propast mezi komerčně využitelným filmem a filmovým uměním nebyla tak hluboká, jak  se v posledních letech zdálo?  Švédský film Pure  (režie Lisa Langseth) vypráví o dvacetileté dívce Katarině z nuzných poměrů.  Výborně ji hraje  Alícia Vikander,  tak výborně, že  ji za to ocenila mezinárodní porota. Její matka pije, pak má  starost, za co nakoupí příští den v sámošce.  Katarina  je však jiná.  Video Mozartova Rekviem  na YouTube v ní vzbudilo  respekt k hudbě.  Vážná hudba je pro ni nová realita.  Dívka má pocit, že hudba jí vede do nějakého vyššího a lepšího světa, kde nejsou  opilci  ani sámošky.  „Nechala jsem Facebook. Chci, aby věci kolem mě byli čistší,“ říká dívka svému příteli, u kterého bydlí.  Ale ten pro to nemá moc pochopení.  Nakonec se jí podaří dostat  místo recepční ve Filharmonii.  Bere telefony a odpovídá na dotazy příchozích a  koutkem oka sleduje na obrazovce kontrolního  monitoru  zkoušku  Rekviem v koncertním sále.  A podaří se jí zdánlivě nesplnitelné. Přísný a na první pohled nepřístupný dirigent Adam jí pozve do restaurace a mluví s ní, s prostou holkou, o umění!  Podle Adama  je umění „tempo, intenzita a kontakt s posluchačem“.  A také odvaha něco měnit. Do kontrastu dává  televizní zábavu. „Televize je tu k tomu, aby lidi byli spokojení s tím, co mají, seděli u ní, měli pocit, že jim nic nechybí a nechtěli nic měnit.“  Dívka se na chvíli dostane do vyšších sfér, kde vládne umění a krása. Realita je ale jiná.  Nuzná dívka může mít dirigenta leda v románech pro služky.  „Když se neumíš vyrovnat s realitou, zapomeň na filozofii,“ říká jí  Adam. Dál nebudu zajímavé zvraty děje prozrazovat, co kdyby přece jen nějaký slovenský nebo český  distributor dal na doporučení poroty kinařů?
         
Plány na zítra je výborný španělský film, který natočila  také žena, Juana Macías. Je jí devětatřicet. Ve filmu vypráví o úspěšné  devětatřicetileté  manažerce Inés, která neočekávaně  otěhotní s přítelem. Ten ale žádné dítě nechce. A žena se musí rozhodnout sama, jestli si na riziko pozdního těhotenství  troufne.  Její přítelkyně je Antonia,  počítám tak pětapadesátiletá žena,  ve které se také neočekávaně probudí stará láska a žena nechá všeho a odjíždí za starou láskou  do Londýna.  A je tu ještě třetí žena - Marian, pětačtyřicetiletá bankovní úřednice.  Naléhá na ni  její dcera, aby se rozvedla, protože její muž je budižkničemu. Dojde však k fatální autonehodě,  při které se osudy všech tří žen  náhle protnou.  Setká  se několik  osudů a jejich budoucnost visí ve vzduchu. Což paradoxně  sblíží  dva mladé lidi, syna  Antonie s dcerou Marian.  Dva mladé lidi, kteří se znali jen po internetu.  Jak to dopadne, nebudu prozrazovat.
      
Život ryb je celovečerní film mladého čilského režiséra Matíase Bize, který si otevřel cestu do nebes artového kina svým filmem Sábado.  Jeho nový film pojednává o třiatřicetiletém muži, reportérovi z exkluzivních turistických rájů.  Andrés se má  stěhovat do Berlína jako turistický průvodce.  Ve  chvíli, kdy se odehrává film, se právě loučí na narozeninové party v domě svých starých známých. Loučí se  s lidmi, které znával už od školních let. A celý film není o ničem jiném než o tomto loučení. Genialita filmu spočívá v tom, že se v něm zdánlivě nic neděje – a přitom se děje všechno. Muž se postupně loučí s kamarády z hospody,  s dívkou,  kterou znal  ze školního hřiště.  „Jak ráda bych ti nosila aspoň fotoaparát,“   říká dívka, které turistické dálky fascinují. V dialogu s ní zazní i spodní tóny. Ukazuje  se, že muž jel před deseti lety v autě, ve kterém se zabil jeho nejlepší kamarád.  Dívka to nevěděla. Andrés se loučí také s kluky, kteří hrají počítačovou hru a mezi akcí se ho ptají na intimity. Třeba jestli užívá prezervativ.  Vrcholem filmu je moment, kdy se Andrés setkává se svou bývalou milenkou Beatriz,  dnes  movitě vdanou a úspěšnou ženou. Nejzajímavější je ale konfrontace  globálnosti a lokálnosti,  tedy turistických dálek  a akvária, ve kterém žijeme jako ryby. Všechny destinace, kde Andrés byl,  jsou pro něj nepříliš zajímavé  štace. Píše přece pro turisty, kteří „chtějí mít všechno rychle a v podstatě očekávají, že všechno bude všude stejné.“ Sám  pochybuje,  že by něco někdy „opravdu viděl“ a že to, co píše, někoho „opravdu zajímá“.  To celé je osobní zkušenost režiséra. „Po roce 2005 jsem tři roky cestoval,“ řekl v Mannheimu Bize.  „Bylo to šílené a byl jsem z toho na nervy, ale byla to dobrá zkušenost. Cítil jsem se v podstatě jako můj hrdina – jako cizinec ve vlastní zemi. Když jsem pak mluvil s kamarády,  byl jsem jinde. To je pocit, který jsem chtěl zachytit ve filmu. A co je to pro mě dobrý film? Jednoduše film, který netrvá víc než dvě hodiny,  diváka baví a zůstane v něm po zbytek jeho života.

Autorský film nespí - Reportáž z Mannheimu Autorský film nespí - Reportáž z Mannheimu

Tři filmy z Afghánistánu
      
O dánském filmu Armadillo se už hodně psalo, protože jeho světová premiéra se odehrála letos v Cannes.  Režisér Janus Metz v něm vypráví o několika dánských vojácích v afghánské provincii Helmand,  provincii opia, ve které si Tálibán testuje na příslušnících cizích armád, jak dlouho ještě budou schopni vzdorovat.  „Tálibán přesně ví, kolik nás kde je a kde se pohybujeme, protože jeho příslušníci  infiltrovali  do všech místních složek,“ říká velitel dánské čety. Film vypráví o „obyčejné“  válce z perspektivy řadových vojáků čety.  Vojáci jsou sice pečlivě chráněni v základně Armadillo,  ale osm set metrů od nich operuje Tálibán.  Mezi základnou a nepřátelským prostorem je tzv. zelená zóna, kterou se dánští vojáci snaží za každou cenu rozšířit. K nejzajímavějším momentům tohoto  polodokumentárního  filmu patří scény bojových operací, kdy se dánští vojáci dostávají  pomalu dopředu,  na čele s hledači min,  v elektronickém kontaktu s operačním důstojníkem  a kryti vrtulníkem. Kolem nich jako by nic chodí  civilisté, žebrající děti a pasáci dobytka.  Ale jsou to opravdu civilisté? To neví nikdo.  Nikdo neví, kdo je čí informátor.  „Tálibánce a normální Afghánce lze rozlišit jen podle toho, že ti první na tebe míří samopalem a  ti druzí ne,“ říká jeden z vojáků. Hi-tech válka proti Tálibánu je jedna z největších záhad našeho tisíciletí. Proč ji nelze vyhrát?  Osvobozovaní vesničané se sice tváří vstřícně, ale ve skutečnosti  jsou spíš na straně Tálibánu,  protože vojáci NATO  jim při akcích podupávají  pole,  často jejich jediný majetek v této zemědělské krajině. Tálibán, který může s místními komunikovat mnohem snáz než vojáci, toho využívá. „Tálibán tvrdí místním lidem, že jsme tu proto, abychom jim zabíjeli krávy,“ říká jeden z vojáků. Armadillo není  film o brutalitě války, ale spíš o tom,  jak se válka proti Tálibánu vede, jak obtížné je pro vojáky vyhledat nastražené miny a  jak se některé operace přesto povedou.  „We all made the right thing,“  řekne  velící důstojník vojákům po skončení  sedmiměsíční mise.           
         
Zbrusu nový britský  film Kandahar Break Davida Whitneyho se vrací do roku 1999, kdy země byla  po sovětsko-afghánské  válce,  mezi sebou bojovaly  ozbrojené etnické skupiny a připravovala se americká intervence. Hrdinou je Brit Richard, který dostane v městě Kandahár zakázku na odstraňování min.  Po "zakázané lásce" Brita k afghánské  tlumočnici  je žena ukamenována a Richard  dostane do hledáčku  Tálibánu.  Musí prchat  přes nebezpečný horský průsmyk do pákistánského Balučistánu.  Film byl natočen v Pákistánu a Tunisu.  Další z afgánských filmů byl  Akt hanby, pojednávající o natáčení  filmu v  zapomenuté afghánské vesnici. Kanadsko-afghánská režisérka Nelofar Pazira líčí tragédii patnáctileté venkovské dívky Meny.  Dívku  kanadský  filmařský tým požádá, aby vystupovala ve filmu bez závoje.  Mena musí být  podle rozhodnutí náčelníka vesnice zastřelena.  Film ukazuje celou škálu napětí mezi muslimským a západním světem. "Kdybych mohl,  řezal  bych cizím bezvěrcům hlavy," říká náčelník. Nelofar Pazira film nejenom režíruje, ale hraje tu i roli kanadské filmařky.  Pazira hrála už ve filmu slavného  íránského režiséra Mohsena Makhmalbafa Kandahár. Je to paradoxně ona, kdo se ve filmu islámského práva zastane. "Jaký je rozdíl mezi ženou ze západního města, která nosí minisukně, aby vypadala sexy a afgánskou dívkou, která nosí závoj, aby vypadala jako tajuplná a žádoucí?" ptá se.     

Autorský film nespí - Reportáž z Mannheimu Autorský film nespí - Reportáž z Mannheimu

Film o holandském Gekkovi a kanadském vlčím dítěti
        
Film Win/Win  ukazuje, že i Evropané si mohou  troufnout na téma finančních spekulací,  kasinového kapitalismu a bankovních transakcí. Holandský režisér Jaap van Heudsen  ve Win/Win  jednoduše vypráví  o složitých a běžným lidem nepochopitelných věcech. O makléřích a indexech  na burze.  Hrdinou této tragikomedie je poslíček  na burze Cahen & Greson.  Tento mladý muž  sleduje vývoj trhů – a hlavně umí výborně počítat a má neuvěřitelnou paměť a matematický  instinkt.   I když se v průběhu děje vyšvihne mezi makléřskou elitu, vypadá spíš jako hloupý Honza než jako finanční génius.  Brokeři žijí ve svém světě v proskleném mrakodrapu,  někteří z výše postavených  tu i bydlí v bytech s bazény.  „Říkají nám autisti,“  říká jeden z nich. Dokonce se tu vyskytuje korejský makléř, který si říká gopher 85 nebo také Mount Hwawang.  Což je zajímavé – gopher je v informatice termín pro protokol aplikační vrstvy ve sdílení  informací, Mount Hwawang  je prehistorický korejský vulkán.  I hrdina Ivan (24 let) je trochu divný.  Čistí si tělo saponátem, pěstuje myši  a tělo ženy  mu nic neříká.  Potom, co se mu povede několik miliónových operací, začnou ho makléři brát vážně.  Ivan se zcela propadne do světa virtuálních čísel, obrovských spekulací a chladné skleněné elegance kapitálového centra.  Gordon Gekko  odsoudí  ve druhém dílu Wall Streetu spekulativní finanční trhy ( i když  v prvním dílu filmu je sám podporoval)  a vysloví se pro podporu skutečného kapitalismu.  Ivan kapitalismus nakonec  zahodí a  z  finančního  ráje  uteče.  Proč, to neví ani on sám. Hodí své krásné makléřské boty na dráty elektrického vedení a odchází z firmy. Zbláznil se? Stal se z něj finanční junkie?  Možná.  Možná je  spíš než Ivan bláznivý svět burzy, která má moc určovat, za co budeme kolik platit a která firma padne ke dnu.
      
A nebylo by to celé, kdybych – aspoň nakonec – nezmínil kanadský film, který na festivalu v Mannheimu-Heidelbergu zvítězil. 10,5  je název filmu o nezvladatelném asociálním klukovi, kterému je deset a půl roku. Rodiče ho nechtějí, takže kluk putuje z ústavu do ústavu. Když ho z ústavu vyhodí,  jde ke strýci, kde sleduje porno a snaží se onanovat.  Nakonec se dostane do ústavu na periférii, odkud dvakrát uteče, ukradne kuchyňské nože,  poškrábe  personál a hlavně pořád a bez přerušení řve. Režisér Daniel Grou „Podz“ ve filmu  zároveň ukazuje na meze demokracie. Ústav pro mladé delikventy je veden zásadou respektu jednoho k druhému. Jakýkoli respekt je ale pryč, když desetiletý Tommy rozbije svůj pokojík, zničí nábytek  a napadne  vychovatele.  Co s takovým člověkem?  Hypnotika?  Trankvilizéry? Ne, nejde to. Je třeba pěstovat respekt. Lékařka vychovatelům vysvětlí,  že se musí v případě Tommyho obejít bez prášků, protože „násilí chlapce je jen výrazový prostředek, kterým na sebe chce upozornit.“
      
Virtuální trh filmů a virtuální distribuce
        
Proč vlastně publikum přišlo na filmy, které možná vůbec nebudou v běžné distribuci? Většinou v anketě diváci říkali, že  je zajímají jiné kultury,   že je láká pohled na země, které neznají,  filmy jiné než je  mainstream.  Přitažlivá byla pro diváky  atmosféra zámecké zahrady v Heidelbergu, i když tam museli šplhat po schodech nebo čekat na lanovku. Těšili  se na povídání  s režiséry po uvedení filmu. A profesionálové? Ty lákala novinka festivalu -  virtuální koprodukční trh Mannheim Meeting Place. Součástí trhu byly i konference, například o rostoucím vlivu Video on Demand na distribuci autorských filmů v době, kdy prodeje DVD klesají. Video on Demand zachraňuje autorský film a díky němu bude stále větší počet „malých“ filmů možné sledovat na kabelové  televizi  a zaplatit účtem za telefon nebo stáhnout z internetu. Například  Matthias Bürcher z firmy artfilm.ch argumentoval, že distribuce se razantně přesune směrem k Video on Demand (VOD), protože stále větší počet lidí bude sledovat filmy na počítačích.  VOD distribuce je navíc levnější než výroba DVD. "Internet se stane velkou oblasti high definition," řekl  Bürcher. Jeho firma působí na trhu od roku 2005, má na internetu 1200 filmů, z toho 800 mezinárodních a 100 švýcarských, většinu jako DVD, Bluray nebo online. Jeden z nejúspěšnějších filmů dostupných ve VOD je švýcarsko-francouzský film Home s Isabelle Huppertovou, který začal svou kariéru v Cannes  roku 2008.  
      
Šest provozovatelů VOD se  v Mannheimu shodlo na tom, že distribuce VOD bude kromě filmových festivalů  jedinou dobrou alternativou pro evropský umělecký a autorský film. Dnes v Evropě existuje 270 soukromých firem - provozovatelů webových portálů pro VOD, například švédská firma Headweb, španělská  Filmin nebo francouzská UniversCine. Evropský film tvoří až padesát procent jejich nabídky. Filmy jsou v nabídce  rozděleny podle zemí, autorů, žánrů, případně tematicky.  Šéf virtuálního koprodukčního trhu Mannheim Meeting Place Julek Kedzierski konstatoval, že v dohledné budoucnosti půjdou filmy digitálně  rovnou do kin v kvalitě 4K.  Což bude pro výrobce drahé, ale velkým firmám se to vyplatí.  Kina filmového umění a malá programová  kina si  digitalizaci  nebudou moct dovolit,  jejich budoucnost není v této situaci jasná.  Odpovědí je možná VOD.

Radovan Holub,  Mannheim - Heidelberg 


autor Radovan Holub 26.11.2010
Meno:
ODOSLAŤ
:)
0 z 10
0 z 10
FILMOVÉ PREMIÉRY
7.10 |
hodnotenie 6/10
7.10 |
hodnotenie 7/10
7.10 |
hodnotenie 6/10
7.10 |
hodnotenie 6/10
7.10 |
hodnotenie 7/10
14.10 |
hodnotenie 8/10
14.10 |
hodnotenie 6/10
14.10 |
21.10 |
NAJČÍTANEŠIE
|NIE JE ČAS ZOMRIEŤ
4
hodnotenie 7/10
|VENOM 2: CARNAGE PRICHÁDZA
5
hodnotenie 6/10
|SQUID GAME
2
hodnotenie 8/10
|SPRÁVA
0
hodnotenie 7/10
|GUNDA
0
hodnotenie 9/10
|KAŽDÁ MINÚTA ŽIVOTA
0
hodnotenie 7/10
|FESTIVAL PÁNA RIFKINA
0
hodnotenie 7/10
|PREDTUCHY
0
hodnotenie 6/10
|SCÉNY Z MANŽELSKÉHO ŽIVOTA
0
hodnotenie 8/10
|REKONŠTRUKCIA OKUPÁCIE
0
hodnotenie 7/10
FILMOVÉ NOVINKY
REBRÍČEK SK
01 |
návšt. 20018
02 |
návšt. 5819
03 |
návšt. 4263
04 |
návšt. 2948
05 |
návšt. 2226
06 |
návšt. 1414
07 |
návšt. 1090
08 |
návšt. 1113
09 |
návšt. 589
10 |
návšt. 616
REBRÍČEK US
01 |
$55,2 mil.
02 |
$31,8 mil.
03 |
$10,1 mil.
04 |
$4,3 mil.
05 |
$1,4 mil.
06 |
$1,2 mil.
07 |
$1,0 mil.
08 |
$1,0 mil.
09 |
$0,710 mil.
10 |
$0,387 mil.
SOCIÁLNE SIETE
KOMENTÁRE
Kinema.sk - filmy, seriály

sector logo
network
ISSN 1336-4197. Všetky práva vyhradené. (c) 2021 SECTOR Online Entertainment / sector@sector.sk