FESTIVAL V CANNES - OPULENTNÝ SVIATOK FILMU

A pochopitelně po červeném koberci vystoupily i erotické symboly dnešní doby, modelka a zpěvačka Grace Jonesová a herec Gerard Butler. Boubelatá herečka Elisabeth Banks ze Spidermana zapózovala v růžových šatečkách s nahými koleny, na Croisette byl i Javier Bardem, Jean-Claude Van Damme. Fotografové se nemohli nabažit dekoltu Diane Kruger (Hanebný pancharti) a francouzská herečka Marion Cotillardová přidala pár bonmotů. Růžovolící Alain Delon byl do Festivalového paláce vpuštěn v rozhalence a bez motýlku, to Kristin Scott-Thomasová si jít nahoru k paláci bez večerní róby nedovolila. Vůbec společenská pravidla pro večerní vstup do paláce se letos jaksi rozvolnila. Připomíná mi to zvyk močit u cesty. Muži v tomhle ohledu povolili uzdu dobrých mravů jako první, zatímco ženy ještě drží dekorum. 

Bylo hodně dobrých filmů, ne že ne. Ale přece jen byl vespod znát rozdíl v instrumentaci. Na přímořském bulváru La Croisette bylo míň billboardů, lákajících na nově natáčené projekty, v drahých přímořských hotelích sídlilo viditelně méně prodejních a nákupních společností. Filmoví obchodnici, kteří nakupují filmy, byli ceněni vůbec nejvíc. Nejvíc reklam měly módní firmy – Armani, Dior, Chopard, Lagerfeld. Jakoby na ně ještě finanční krize nedolehla. Za módní zboží viditelně utrácelo hodně lidí, zrovna tak jako za parfémy a sluneční brýle za 100 a víc Euro. Hodinky za 15 tisíc Euro jsem sice také viděl, ale nikdo je nekupoval. Nejvíc se hodovalo. V restauracích se zdražilo oproti minulému roku o třetinu. Jedno jídlo za 20 a 30 Euro, to byla běžná cena. Ale přesto bylo všude plno, číšníci nestačili rozvážet mísy s langustami, krevetami, mušlemi v ledu, saláty a šampaňské. 

Zvláštní efekt Cannes, kdy diváci se zlatými řetízky kolem krku obdivují filmy o chudých ilegálních šičkách a běžencích, trval dál. Filmový trh dal jasně přednost žánrovým filmům, většinou akčním střílečkám a melodramům. Přece jedna změna tu byla: filmový byznys najíždí plnou silou na formát 3D a slibuje si od toho vyšší zisky v kinech a omezení pirátství. Jaký bude mít expanze 3D filmů vliv na produkci nízko a středně rozpočtových autorských filmů (těch filmů, ze kterých jsou živy filmové festivaly), to si v Cannes netroufal zatím odhadnout nikdo. Šťastné jsou ty kinematografie, které kromě několika tzv. uměleckých filmů pro festivaly vychrlí ročně desítky nebo i stovky komerčních trháků jako je třeba kinematografie americká, indická nebo korejská. Na tenhle model začíná najíždět i Čína.

Mezinárodní soutěž se blýskla vynikajícím filmem britského režiséra Mika Leigha Další rok – jeden z mála filmů, ve kterém vystupuje harmonický, slunný a optimistický manželský pár. A stává se zpovědnicí pro své známé, co tak slunní nejsou. Dobré politické filmy se zabývaly především srážkou civilizací jako třeba film Křičící muž (Francie, Čad, Belgie), O bozích a lidech, Mimo zákon a Route Irish. A protože program festivalu v Cannes tvoří jakési parádní menu, nechyběl ani kostýmní film Princezna z Montpensieru v režii nestora francouzské kinematografie Bertranda Taverniera. Generační neporozumění mezi generacemi a útěk staré paní do světa poezie je skvěle nasvícen v korejském filmu Poezie, který podle mého vedle filmu Biutiful od Alejandra Gonzálese Iñárritu patří k tomu nejlepšímu, co byl letos na festivalu v hlavním programu uvedeno.

Radovan Holub, Cannes