Crossing Europe v Linzi – pocovidový svet so šikanou a strachom z vojny

Svět se pomalu vrací do svých kolejí, i když trochu rozhrkaných kvůli dlouhé covidové odstávce nebo současné válce na Ukrajině, ukázal letošní festival v rakouském Linci Crossing Europe (27. 4. – 2. 5. 2022). „Připravili jsme se na pandemii, ale ne na válku.“  – zahájila už tradiční lineckou filmovou akci dvojice nových festivalových ředitelek Sabine Gebetsroither a Katharina Riedler. Do téměř poslední chvíle ani letos nevěděly, zda budou moct festival uvést v původním jarním termínu, nebo zda ho budou muset opět posunout do letního období jako loni.

Letošní Crossing Europe byl jejich prvním ročníkem. Převzaly štafetu od zakladatelky festivalu před osmnácti lety Christine Dollhofer. V bouřlivých pandemických vodách jim neúmyslně předávala chvějící se kormidlo, obě nové ředitelky ho ale drží pevně. Své první Crossing Europe o to víc v dnešní době pojaly jako pozvánku k přemýšlení o Evropě a její demokracii, rozmanitosti, otevřenosti a solidarity, a to i za hranicemi Evropské unie.

Aktuální válka v Evropě se do filmů pochopitelně ještě nedostala, ale v samotném Linci péče o ukrajinské uprchlíky vidět byla. U hlavního nádraží je nová Kavárna Kyjev, ve specifických výlohách jsou velké informace a kontakty k pomoci Ukrajincům, plakáty po městě také zmiňují tyto informace. Nemluvě už o různých aktivistech, kteří ve prospěch Ukrajiny po ulicích tančí a zpívají nebo roznášejí letáky.

Filmy ale válce úplně vzdálené nebyly. V soutěžních filmech ze zemí bývalé Jugoslávie byly pozůstatky bývalé války a jejich permanentní vliv na současný život přítomné všude – a ve světle současného dění na Ukrajině i jen reminiscence na válku v Jugoslávii nabývají novou aktuálnost. Druhá výzva z festivalového plátna byla ještě silnější – v pocovidové době pozor na tvrdou šikanu.

Festivalové filmy se letos hodně týkaly vztahů mezi rodiči a dětmi nebo mezi vrstevníky. A to včetně šikany. Jako kdyby covid po dvouleté sociální izolaci zdůraznil potřebu dobře fungujících mezigeneračních vztahů. Protože tam, kde dobře fungovalo rodinné zázemí, se z hrdinů nestávali padlí mizerové, ale vzchopení andělé. Filmy v Linci o tom vyprávěly svému publiku dost intenzivně v téměř 140 filmech během šesti dnů především pro mladé publikum, tvořené především ze studentů několika lineckých univerzit. To se v pocovidové době k velké radosti organizátorů pomalu vracelo do kin.

Vymezené hřiště pro šikanu

Islandský film Nádherné bytosti (Berdreymi) má v centru pozornosti čtveřici potloukajících se teenagerů. Režisér Guðmundur Arnar Guðmundsson film natočil ve velkolepé koprodukci Islandu, Dánska, Švédska, Nizozemska a Česka. Jeho hrdinové se pohybují na hraně zákona či osobního nebezpečí, že je jen otázka času, kdy něco špatně skončí. Experimentování s drogami, výstupy na vysoké nechráněné budovy, rvačky do bezvědomí, střety s násilnickými skupinami či hrátky se zbraněmi. A také šikana tvrdého ražení, jejíž oběti končí v nemocnici. Ovšem tím neobyčejný film začíná.

Vypravěčem je jeden z hlavních hrdinů chlapec Addi. S jeho komentářem vstupujeme do příběhu přes školní hodinu slohu, kde se probírá téma vyprávění, takže poznáváme dalšího hlavního hrdinu a jednoho ze čtveřice, čtrnáctiletého Balliho. Ten žije se svou matkou závislou na drogách a je ve škole šikanován od spolužáků. Ale když Balli potká Addiho a jeho kumpány, začne se mezi nimi vytvářet zvláštní druh přátelství.

Addi je z nich jediný s relativně normálním rodinným zázemím, i když on má rozvedenou matku a otce alkoholika, který ho občas navštěvuje. Ostatní chlapci mají rodiče ve vězení, jsou pod dohledem sociálky, mají nevlastní rodiče nebo ze strachu z nich nechtějí chodit domů. Když se v jednom z mnoha riskantních momentů rozhodne Addi v zájmu spravedlivé odplaty jednat, dominovým efektem se události navrší a z nevinného plánu se stane hrůzná skutečnost. A ta ovlivní další soudržnost teenagerovské čtveřice. Ochrana před světem násilí a agrese je možná tehdy, když násilí ani agrese nevrostou do buněk, před čímž také chrání dobré rodinné zázemí, jak film v podtónu sděluje.

V belgickém filmu Hřiště (Un Monde) jde sedmiletá Nora do první třídy. Bojí se, ale má ve škole bratra, na jehož pomoc spoléhá. Brzy ale zjistí, že bratr je obětí šikany starších žáků na školním hřišti, kam se chodí o přestávkách, a role se obrátí. Ona se svým smyslem pro spravedlnost začne svého bratra před krutou šikanou bránit, jenže to celou situaci ještě zhorší.

Belgická režisérka Laura Wandel ukazuje školu jako úžasné místo vzdělávání, překračování neznámých hranic a poznávání nových věcí. Ale i jako svět krutosti, kdy není snadné postavit se nepsanému právu silnějšího. Nora těžce nese nepozvání na narozeninovou party své spolužačky právě kvůli angažování se případu šikany. A v rozhovorech s učitelkami poznává, že vstupuje do obtížnějšího života, než si dovedla představit. Ještě víc ji ale šokuje proměna jejího bratra, který se z šikanovaného stává šikanujícím.

Celý film se odehrává jen v prostoru školy. Navíc s rozostřeným pozadím, což zdůrazňuje Nořin dětský, nedospělý pohled na svět kolem sebe. Hřiště je i evidentní metaforou celého složitého světa tam venku, za branami školy. Podobně jako Nádherné bytosti i Hřiště nápadně sdělují, jak je důležité, co si člověk z dětství přenáší do dospělosti.

Dobré rodinné zázemí zachránilo před zkázou dospívající Benedettu z italsko-švýcarského filmu Kolotoč (Calcinculo). Benedetta se tajně cpe sladkostmi a je prostě tlustá. Navzdory domluvám svých rodičů nemá nijak velký zájem se své nadváhy zbavit do chvíle, než do města přijede pouť a ona se zamiluje do kolotočáře Amandy.

Je to mladý a sebevědomý transvestita, jehož hraje talentovaný italský herec Andrea Carpenzano. Benedettu ihned zahrne do svých sociálních kruhů lidí na okraji. Pozve ji do svého karavanu, nechá se jí doprovodit na konkurs na taneční show, vezme ji do klubu a nabídne jí drogy, chrání ji před šikanou. Mladá dívka v něm vidí cestu k útěku od své rodiny, kde ji matka „sice miluje, ale kdyby byla hubenější, asi by se jí líbila víc,“ jak zazní v jedné scéně a Benedetta se urazí. Proto nepřemýšlí moc o svém útěku a následuje Amandu na její další cestě s kolotočem. Režisérka Chiara Bellosi se ve svém druhém filmu soustředila i na sílu osobního rozhodnutí, když stojíme před skutečnými životními volbami. 

Válečné reminiscence z východu

Filmová cesta napříč Evropou v Linci nebyla jednotvárná. Z Litvy do Lince přiběhl litevsko-český snímek V běhu (Begike), jehož hlavní hrdinka Marija se jednoho rána probudí a zjišťuje, že musí zachránit svého přítele Vytase, který po psychickém záchvatu zmizel z bytu.

Sledujeme neklidnou Mariju celý den v poklusu. Ale zároveň se během té doby nenápadně odkrývá tajemství jejich vztahu, které odhaluje témata jako svoboda, zneužívání, manipulace. Jak uvedl režisér Andrius Blaževičius v jednom ze svých rozhovorů, jeho postavy reprezentují i současný pocit Litvy: „Film reflektuje to, co se v naší zemi děje. Politický kontext se v něm objevuje jakoby náhodou. Například že projdou vojáci v ulicích nebo v autobuse běží zprávy nebo reklama na to, abyste šli na vojnu. To je aktuální kontext a ukazuje, jak moc se bojíme války.“ Ne náhodou se hlavní mužský hrdina jmenuje Vytas – pohled do litevské historie prozradí, že nositelé tohoto jména byli významné osobnosti, které se zasloužily o slávu a prosperitu Litvy. Proto má také film V běhu pro poučeného diváka i další vrstvy. A jelikož se Litva momentálně nachází v citlivém prostoru vedle ruského agresora, nenápadné politické narážky v tomto filmu začaly, metaforicky řečeno, fosforeskovat.

Filmy ze zemí bývalé Jugoslávie se války dotýkaly už jaksi samozřejmě, ale i tady dnes byla jakákoliv zmínka o dopadu války na lidské osudy zvýrazněná. Kosovsko-makedonský film v albánštině může vyznívat jako sud střelného prachu – ale i v malé vesnici v Kosovu mají mladí lidé jiné zájmy, než rekonstruovat zemi zničenou válkou, jak činí generace jejich rodičů. Dospívající Verenu ve filmu Hledá se Verena (Në kërkim të Verenës) zajímají chlapci, polibky, večírky, hezké oblečení. Nestojí o patriarchální péči svého otce s válečnou zkušeností, který ví moc dobře, jak můžou muži mladým dívkám ublížit. Nestojí o to podporovat ho v jeho dostavbě polorozbořeného domu, který otec jen těžko dává dohromady a zřejmě nikdy do konce svého života nedá. Válka zdecimovala mužskou populaci a ves ponechala s ošklivými stavbami. Žádný internet, žádné mimoškolní aktivity, žádné příjemné prostředí. Hodiny angličtiny s bývalou tlumočnicí pro vojska OSN se ukážou být jako hluché, když není vůbec možnost získané zkušenosti použít. Moderně smýšlející Verena se ještě víc oddálí od vizí svých rodičů, když se sblíží s rebelující kamarádkou Dorinou, jejíž otec zahynul za války. Režisérka Norika Sefa za svůj debut získala ocenění na lednovém festivalu v Rotterdamu a to filmu zaručilo výstřel na oběžnou dráhu festivalů po celý rok.

A jako z jiného světa vypadají vedle Vereny hrdinové filmu Na konci zimy (Poslije zime) natočeného v koprodukci Černá Hora, Srbsko a Chorvatsko. Roční příběh pětice hlavních postav začíná v Černé Hoře a rozbíhá se do různých koutů bývalé Jugoslávie. Na rozdíl od prostředí filmu Hledá se Verena jde o film typicky městský i s tím, že lidé žijí v opravených budovách a plně využívají moderní výdobytky současného života. Hrdinové filmu jsou také na rozdíl od Vereny odrostlejší, jsou to třicátníci, kteří nemůžou svou dospělost už popírat.  I je ale dohání válka v podobě různých odkazů a vzpomínek. Černohorský režisér Ivan Bakrač natočil příběh svých vrstevníků, kteří navzdory bývalé válce a rozdělené ex-Jugoslávii spolu stále udržují dlouholeté přátelství a společně vplouvají do opravdové dospělosti.