SPRÁVA Z DIGITÁLNEHO ONLINE FESTIVALU BERLINALE

SPRÁVA Z DIGITÁLNEHO ONLINE FESTIVALU BERLINALE

článok



Letošní digitální Berlinale je historický pokus, jak existovat navzdory virům. V Berlíně si v minulých letech fyzicky přítomní návštěvníci vždycky stěžovali na virózy, na sychravo, na sníh nebo déšť. Brblali, že podnebí Berlína je plné infekcí. Přesto Berlinale pravidelně prodávalo kolem  330 000 lístků do kina, bylo typické frontami diváků, přívalem jedenácti tisíc návštěvníků Evropského filmového trhu, obchodníků, producentů a distributorů.

Na Evropském filmovém trhu si nákupčí filmů ověřovali, jak film funguje v plných sálech. Brblání minulosti se letos stalo realitou. Berlinale dostalo plnou dávku viru a šlo do karantény jako celek. Jeden z největších mezinárodních filmových festivalů se nakonec po tři měsíce trvajících diskusích rozhodl uskutečnit svůj 71. ročník jako hybridní. S tím přichází i trocha nostalgie: Kdy nás obestřel surround sound a opalizující barvy na plátně kinosálu?

Festival, který byl a zároveň nebyl

Dobu filmového lockdownu počítáme už na měsíce. Berlínský festival byl složen ze dvou částí – březnové digitální a červnové, zatím plánované jako fyzická událost. Od 1. do 7.3. se tím pádem stal pouze onlinovým dostaveníčkem lidí z branže, kteří s výjimkou poroty seděli doma u svých compů. Ať už to byli producenti, distributoři, účastníci workshopů nebo novináři. Nebo obchodníci Evropského filmového trhu, kde vždycky záleželo, kdo se s kým kde setká, kdo s kým vypije láhev vína a poklábosí na večírku. Důvod je jasný: festival nechtěl zmizet z předjarního festivalového kalendáře. To ale znamenalo přijmout imperativy a bariéry onlinového světa. Festival působil jako Schrödingerova kočka. Byl a zároveň nebyl.

Berlinale v posledních letech doplatilo na stále živý spor mezi zastánci esoterického umění a filmového popu, lépe řečeno filmů, které vedle svých uměleckých hodnot zajímají velké publikum. Bylo tu plno kritiky. Proč filmy jako Joker nebo Parazit běžely na MFF v Benátkách a v Cannes? Proč Berlinale resignovalo na skutečný návštěvnický festival a stalo se festivalem filmových fajnšmekrů? Tuhle kvadraturu kruhu se snažil už před několika lety narušit bývalý ředitel Dieter Kosslick, ale fajnšmekři se zlobili. Před dvěma lety do čela festivalu nastoupila zkušená nizozemská producentka Mariette Rissenbeek a italský filmový profesionál Carlo Chatrian, jenž několik let pracoval pro artový filmový festival ve švýcarském Locarnu. Spor o umění na Berlinale nekončí.

A loni přibyl další spor: v době pomalého rozvolňování se debatovalo o tom, jak uspořádat letošní ročník. Hlavní financiér Berlinale, Státní ministerstvo pro kulturu a média, tlačil od loňského října na to, aby se festival odehrál ve svém únorovém termínu a ve fyzické podobě. Tedy červený koberec, tisíce návštěvníků, prezentace hvězd, všudypřítomné plakáty filmů, které svým mediálním zázemím dělají ze sebe důležitější než ve skutečnosti jsou. To, co diváci i filmoví obchodníci očekávají nejvíc, tedy mohutnou reklamní show pro své filmy, letos nakonec muselo odpadnout.

Medvědi nad festivalovými kiny netančili, ale tak zvaný buzz kolem filmů tak nějak vznikl. Regulérní premiéry, dříve plánované týden, čtrnáct dní po festivalu, nebudou. Snad letos v červnu, pokud pandemie dá, budou berlínské filmy dodatečně promítnuty v kinech. V červnu zas má být králem živý divák, všechny příjmy za prodej lístků půjdou berlínským kinům, která loni přišla o dvě třetiny tržeb. O osudu filmů letošního Berlinale dá jenom teoretizovat, jejich vstup do kin je nejistý, jejich publikum také.

Odsunuté festivaly

Všichni, kdo se točí kolem filmu, doufají v léto. MFF v Cannes je přesunut na  červenec, MFF v Karlových Varech na srpen a nikdo si není úplně jistý. Těsně na sebe nalepené festivaly budou muset víc uvažovat nad specifičností svého programu. Nad tím, čím osloví diváky. Berlín byl vždycky místo jako dělané pro fyzicky uváděné politické a artové filmy. Diskutovalo se tu o nich dlouho do noci. V kině ZOO Palast v bývalém Západním Berlíně se poprvé objevila socialistická Evropa před diváky, kteří nikdy nebyli za železnou oponou.

V berlínských kinech tvořila nabídka artových filmů vždycky velkou část, v posledních letech to bylo kolem 30% nabídky. Letos se ale filmoví profesionálové museli spokojit s online projekcemi a konferencemi. A kina, chlouba kulturního Berlína? Mluví se o tom, za jakých okolností budou moct diváci do kin. Možná s  Covid pasem? Dobrý nápad pro ty, pro které je kino vášeň, horší pro ty, kteří chodí do kina konzumovat pukance.



Roboti v Berlíně

Virtuální Berlinale mělo letos poněkud zúžený program, ale ne zas až tak moc. Na programu bylo 166 filmů z 59 zemí světa, z toho 15 v mezinárodní soutěži. Hned úvodní film mezinárodní soutěže, Jsem tvůj člověk (Ich bin dein Mensch) německé herečky, scenáristky a režisérky Marie Schrader je jedním z typických filmů Berlinale. Není nijak přelomový ani inovativní, ale je dobře natočený a má dobrou atmosféru. Není to film pro masy, ale je schopen dobře zafungovat v televizi. Je natočen podle povídky německé autorky Emmy Braslavsky, jejíž román z roku 2010 o sudetských Němcích v NDR vyšel v Česku s titulem Bez paměti a také se v Česku částečně odehrává.

Film Jsem tvůj člověk (Ich bin dein Mensch) je o chytrých robotech. O více robotech, z nichž blíž poznáme jen jednoho. Hraje ho Dan Stevens, známý ze seriálu Downtown Abbey. Robot Tom vstoupí do života vědkyni z Pergamonského muzea. Alma (Maren Eggert) se nechá přemluvit k čtrnáctidennímu placenému testování tohoto zvláštního humanoida, protože chce získat finance pro vědecký výzkum. Muzejní ostrov v Berlíně se svou architekturou a kombinací historie a modernity funguje ve filmu jako majestátní kulisa. Je přítomen působivými záběry schodišť a bust, funguje jako reminiscence stále se opakující historie.

Nemohu tu nevzpomenout na loňský film Berlinale, Undine od Christiana Petzolda. V jeho funguje jako pozadí příběhu také Muzejní ostrov, konkrétně Berlínský palác, pobořený za 2.světové války a za socialismu přestavěný na Palác republiky, určený pro sjezdy komunistické strany. Po pádu zdi opět demolovaný a rekonstruovaný jako součást muzeálního projektu Humboldt Forum. Muzeum se svými obrovskými interiéry působí jako kontrapunkt k malým lidským (resp. robotickým) citům. Algoritmus robota je vytvořen tak, aby splnil jakékoli přání ženy a produkoval kolem ní romantickou atmosféru. Funguje dokonale včetně okázale konstruovaných, distinktivně vyslovovaných souvětí. Alma vypadává ze hry, váhá trpí. Symbolicky pro letošní Berlinale říká: „Hraju hru a všechna místa v publiku jsou prázdná.“

Návrat k teroristickým útokům 11.9. 2001

Mezi nejpůsobivější patřil příspěvek z mimosoutěžní programové sekce Panorama s názvem Kopilotka (Die Frau des Piloten) v režii německé režisérky Anne Zohry Berrached. Film vznikal pět let v německo-francouzské koprodukci. Jde o love story z devadesátých let mezi tureckou dívkou Asli (Aysel Sengun) a libanonským uprchlíkem Saeedem. Saeed odpovídá osobě teroristy Ziada Jarraha, jednoho z únosců letadla United 93, které 11.9.2001 spadlo po vzpouře cestujících do pole v Pensylvánii. Impulsem pro film byl článek v novinách Die Zeit z roku 2004 nazvaný Láska teroristy z pera investigativního novináře Olivera Schröma, odborníka na terorismus a tajné služby. Schröm nyní vede výzkumné centrum Correctiv zabývající se např. neonacistickým kauzami. Jako první publikoval kauzu německého rappera Bushida a jeho vztah k organizovanému zločinu.

Film Kopilotka (Die Frau des Piloten) ukazuje oba charaktery v pětiletém časovém rozpětí - od studií v Greifswaldu přes tajnou pilotní přípravu Saeeda v Hamburku až po samotný únos. A je to film aktuální: radikální muslimská scéna v Německu je nyní znovu v centru pozornosti po krádeži drahokamů ze státní sbírky v Drážďanech a bojích mezi arabskými klany v Berlíně. O únosech letadel v roce 2001 vzniklo také britsko-kanadské doku drama The Hamburg Cell (2004), které bylo také zaměřeno na filmově vděčnou postavu Ziada Jarraha, nikoli na mozek skupiny Mohameda Attu. Filmy nyní budou čekat na své premiéry, nejspíš v létě, kdy mnozí filmoví profesionálové a obchodníci očekávají, že filmový trh a možnost uvádění filmů budou opět fungovat.

Vítězství karanténního filmu

Současnou nejistou situaci, tedy strach z viru v přívalu desinformací a obecná a nevíru ve fakta, velmi dobře zachycuje film rumunského režiséra Radu Jude Smolný pich aneb pitomý porno (Babardeala cu bucluc sau porno balamuc), natočený v rumunsko- česko-lucembursko-chorvatské koprodukci a uvedený v mezinárodní soutěži. Judeho rouškový film byl natočen během lockdownu a o lockdownu vypráví. Režisér dlouho váhal, jestli má vůbec natáčení riskovat. Za první vlny přečetl sedmidílný Proustův román Hledání zlaceného času a nakonec se rozhodl, že točit bude. „Kladl jsem si otázku, jestli se má kvůli filmu riskovat zdraví lidí, jejich životy a budoucnost. Riskoval jsem co nejmíň. Všichni nosili roušky. Ty se staly součástí filmu. Byly nejen ochranným prostředkem při natáčení, ale i metaforou současného stavu, dokonce způsobem komunikace – některé roušky na sobě mají nápisy.“ O filme si môžete vypočuť aj podcast TU. (poznámka šéfredaktora).

Radu Jude v roce 2018 vyhrál na MFF Karlovy Vary s filmem Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři. Jde o koláž archivních záběrů a inscenací a zároveň velkorysá esej o podílu Rumunů na holocaustu za 2.světové války. Smolný pich aneb pitomý porno (Babardeala cu bucluc sau porno balamuc) je spíš něco jako Žert, ale s Barbary má několik shodných rysů. Je tu třeba podobná hlavní postava jako v předchozím filmu: tam je to mladá umělecká aktivistka, tady progresivní středoškolská učitelka. A je tu i podobná základní myšlenka: banalita a všudypřítomnost zla. Učitelka Emilia Cilibiu (Katia Pascariu) má tu smůlu, že z radosti ze života natočí se svým manželem divoký pohlavní akt. Video pak unikne na sex portál a sdílejí ho žáci i rodiče. Mnozí z nich se pohoršují a vyvolají debatu o odvolání učitelky. Otázka je, jestli je pornografické video horší než chování rodičů. „Téma filmu je obscenita,“ říká Radu Jude. „Co je obscénní? Co je nemorální? Jsme zvyklí na jednání, které je svým způsobem mnohem obscénnější než porno ve filmu. Řekněme si to na rovinu: společnost je plná obscénnosti, takže to video není vůbec obscénní. Tak zvaná obscénnost je nic ve srovnání s tím, co se děje kolem nás. Ale my tomu nevěnujeme pozornost. Film nám umožňuje vnímat věci lépe.“

Smolný pich aneb pitomý porno (Babardeala cu bucluc sau porno balamuc) byl koncipován jako „pandemický hit“. Navzdory výrazné sexuální scéně je to spíš film o samotě. Opisuje magický myšlenkový kruh od explicitní tělesnosti až po obecné myšlenky o historii a lidskosti. Kontrapunkt intimního sexu a závěrečného veřejného soudu přechází přes nezapomenutelnou střední část, v níž jde Emilia za svou matkou a pak na schůzku s rodiči. Chůze rozkopanými bukurešťskými ulicemi, na nichž je ještě vidět billboardy z doby předpandemické, je zachycena jako způsob existence. Jdu, tedy jsem. Učitelka kráčí, spěchá, klopýtá, telefonuje, vyhýbá se kolemjdoucím, špatně zaparkovaným luxusním autům a rozbitým chodníkům. Potkává postavy, o nichž si myslíme, že už už začnou hrát v příběhu nějakou roli, ale ony zas zmizí.

To, co v roce 1993 upoutalo diváky Berlinale ve filmu Mircey Daneliuca Manželská lože (Patul conjugal), tedy juxtapozice historických narážek, pornografie, chudoby a zářivých reklam, se opakuje i v Judeho filmu. Jude si tolik nelibuje ve špíně lidské existence jako Daneliuc, ale absurdita lidského konání je tu podobná. U Daneliuca jsou reklamy a nápisy znakem doby, která skončila – doba nedlouho po smrti diktátora  Ceaușesca. U Judeho jsou také mezníkem. „Když jsem šel po rumunské ulici uprostřed pandemie, všude byly ještě plakáty zrušených divadelních představení - znaky neexistující reality. Upoutala mě absurdita toho všeho.“

Další část filmu je koláží idolů, jimž jsme se klaněli, i trvalých historických hodnot. Je to přehlídka historických momentů, předsudků a obdivu k těm, kdo si objev nezasloužili. Tak totiž vznikala historie. „Myslím, že to byl Brecht, kdo řekl, že jsme schopni naučit se z dějin to, co morčata při pokusech z biologie,“ zdůrazňuje Jude. „Když lidi mluví o dějinách, obvykle to znamená příběhy z minulosti, třeba známé bitvy. Ano, zajímá mě historie, ale spíš jako součást dějů, které se sice staly v historii, ale dějí se i nyní. Minulost je pro mě zrcadlo současnosti a naopak.“

Poslední část je stylizována podobně jako divadelní představení v Judeho předchozím filmu. Vedení školy se setkává na zahradě školy s rodiči žáků, kteří chtějí hlasovat o osudu učitelky. Jsou tu ti, kteří s ní sympatizují (většinou ženy) i ti, kteří ji odsuzují (většinou muži). Všichni, kteří ještě porno neviděli, jsou zvědaví, ale jedním hlasem volají po vyšších morálních hodnotách a historické cti. „Je to můj soukromý život,“ brání se učitelka. Její hlavní síla je v citaci historických pramenů. Isaaka Babela třeba. Upozorňuje, že romantický básník Mihai Eminescu psal také erotickou poezii. Výměna názorů eskaluje dotazem, jak může „porno učitelka“ učit o holocaustu. Což vyprovokuje příznivce i nepřátele Židů. A „patrioti“ vzápětí vytáhnou Sorose, Gatese a homosexuály. „Vždycky, když točím film, kladu si otázku: Dotýká se to někoho? Mě se to dotýká. Pro mě je film způsob myšlení. Myslet a pozorovat svět prostřednictvím kamery, to je nejdůležitější,“ vysvětluje své uvažování Jude.

Je možné, že tento rafinovaně koncipovaný  film nakonec neosloví široké publikum, protože je příliš nezvyklý, příliš intenzivní. V každém případě je velmi dobrým pokusem, jak spojit svět poučeného filmového diváka se světem běžného konzumenta. Ve filmu je množství obecně přístupných, populárních momentů. Judeho snímek by mohl patřit k artovým hitům sezóny. Je jistě otázka, jak a kdy se dostane k divákům. Pokud poběží jen v televizi, může se lehce ztratit mezi běžnou produkcí, protože na první pohled jde o běžný záznam života běžných lidí.

Jiná realita

Celá řada tak zvaných filmových profesionálů měla online přístup k filmům, účastníci Evropského filmového trhu navíc k webinářům. Je to úplně jiná kvalita než živé setkávání. Dívat se na film doma nebo v kanceláři na obrazovce počítače nebo televizoru je řádově odlišný zážitek než zažívat premiéry filmů kolektivně v  kinech. O pozornost buň na síti, v televizi nebo v kinech bude bojovat celá řada filmů Berlinale, které působí především tím, že jsou „reálné“. Jejich tón je dokumentární. Jen ojedinělé filmy z asijského kontinentu (Japonsko, Korea) se tomuto trendu dosud vzpírají.

Například Kolo štěstí a fantazie (Wheel of Fortune and Fantasy) japonského režiséra Ryusuke Hamaguchiho je třídílná lyrická skladba o třech ženách a jejich sexuálních frustracích. Získala Stříbrného medvěda – Velkou cenu poroty. Ve střední povídce se mladá vdaná žena Nao sblíží s profesorem francouzštiny, ale i se studentem, jehož profesor vyhodil od zkoušky. Ten navzdory svému asexuálnímu vystupování napsal knihu s výraznou erotickou scénou a žena s ním řeší, proč to udělal. Lyrická psychoanalýza lidských vztahů, homosexuality, erotiky. Film staré školy, kdy fantazie dominovala nad realitou.

Potřeba filmové lyriky a romantiky je dnes plně saturována v televizních filmech a seriálech. Klasický kinofilm, dříve oblast snů a imaginace, se snaží najít prostor v zužujícím se prostoru audiovize. A sází na reálné postavy a skutečné příběhy. Film dvou libanonských režisérů Joany Hadjithomas a Khalila Joreiga Memory Box je postaven na fotografiích, nahrávkách a denících obou tvůrců během druhé války v Libanonu v 80.letech. Původně mělo jít o dokumentární film. Fiktivní je jen rámec: dcera Joany, která žije v Kanadě, pátrá po svědectvích své matky. Všechny jednající postavy mají své skutečné předobrazy. Film ale není bezvýchodný: Bejrút dnes opět kvete, opět se stává Paříží Blízkého východu. Snad nadlouho.

Originální film Netflixu Policejní film (A Cop Movie) v pěti kapitolách líčí práci dvou policistů v Mexico City. Film získal Stříbrného medvěda za umělecký přínos. Je zamýšlen jako „policejní poezie“. Zvnitřku, působivě, ale většinou bez obvyklých akčních scén líčí jednak práci dvou policistů a jednak jejich soukromý vztah. V polovině se film obloukem vrací o několik let zpátky, kdy on i ona ještě žili sami, měli jiná jména a absolvovali policejní akademii a stali se policisty. A začali žít s jinou identitou. Po sedmnácti letech služby Teresa a Montoya odcházejí do civilu po nešťastné šťáře u klubu, kde se scházejí vlivní politici. Oba policisté tu narazili při kontrole. Někteří lidé jsou nekontrolovatelní. Teresa a Montoya pak rekapitulují frustraci ze služby: korupce, známosti, nenávist lidí. „Jsi policista, ale všichni na tebe plivou,“ říká on. Film je kombinací dokumentaristických postupů a vizuálně působivých artových koláží .

Salónní fašismus

Nebezpečně aktuální je německo-český film německého režiséra Christiana Schwochowa Je suis Karl. Jeho vynikající dvoudílný televizní film z roku 2012 Věž (Der Turm) zachycoval život rodiny za socialismu a patřil k  trendu nového dokumentarismu, kdy každá fiktivní postava odpovídá reálnému předobrazu. Jeho film Je suis Karl, uvedený v programové sekci Berlinale Special, začíná sekvencí, kdy muž a žena, pár progresivních, multikulturních Berlíňanů Alex a Ines propašují z Budapešti utečence z Libye. Brzy po jejich návratu dojde k výbuchu v domě, kde bydlí. Pachatelé ale nejsou arabští teroristé, nýbrž němečtí pravicoví radikálové. Na tomto místě je třeba uvést, že německý film je vysoce politicky korektní. Uprchlíci jsou v naprosté většině filmů líčeni jako oběti, které byly zneužívány doma a využívá je i německá společnost. V německém kriminálním seriálu Místo činu (Schwochow jeden z dílů také režíroval) figurují často arabští utečenci, ale nikdy nejsou pachateli. Pokud se objeví jiný pachatel než Němec, je to Rus nebo Maďar, někdy i Srb či Chorvat. Muslimští utečenci jsou vylíčeni maximálně jako oběti překupníků, spíš ale figurují jako veskrze kladné postavy. To je i případ Jusufa ve filmu Je suis Karl.

Hlavní část děje se točí kolem Alexovy dcery Maxi. Ta se na pozvání pohledného mladíka Karla vypraví na Letní akademii Re/Generace v Praze, aby zapomněla na berlínské trauma. V Praze probíhají různé hudební produkce (zpěvačku hraje Anna Fialová), nevázaná láska a demokratické poblouznění. Vespod je však něco jiného, dobře organizovaného a přízračného. Je to „myšlenková revoluce“, jinými slovy inteligentně vedená indoktrinace pod heslem „jsme nová Evropa“ . Salónní fašismus, organizovaný mezinárodní skupinou Mladých patriotů. Mladým lidem z Evropy nalévají do hlav, že „Evropa je znásilněna“, „útočníci jsou všude“, „nikdo nás nechrání“, „vláda nás opustila“. V  novém hávu se objeví i heslo, které u nás používá Trikolóra: „Vraťte lidem jejich zemi“. Tady zazní „My jsme ti, co tady žijí“. Utečenci sem nepatří. S názorem, že žijeme v zemi, kterou nám vzali a my ji chceme zpět, spousta i liberálně orientovaných mladých lidí souzní. Maxi, která je vnitřně rozpolcena po teroristickém útoku a smrti většiny své rodiny, fašistickou ideologii organizátorů neprohlédne a do Karla se zamiluje. Ten jí vsugeruje, že je třeba „jít do války a společně zvítězit“, protože jsme „vlci a ne ovce“. Celá operace vrcholí ve Štrasburku, kde mladá, příjemná dvojnice Marine Le Pen jasně formuluje, že Evropa nesmí přijímat žádné migranty. Nastane demonstrace pod francouzskými vlajkami, připojí se skuteční pravicoví radikálové a dojde k brutálním útokům ve všech evropských městech.

Domyšlením schématu fungující multikulturní společnosti je německý soutěžní film Pan Bachmann a jeho třída (Herr Bachmann und seine Klasse) režisérky Marie Speth. Film získal Stříbrného medvěda - Cenu poroty. Jde o tříhodinový polodokumentární opus o smíšené třídě v Marburgu, kde probudilý učitel Bachmann umí trpělivým vysvětlováním všechny studenty nejen vzdělávat a připravovat je na střední školu, ale i vštěpovat ideály. Učitel s dětmi tráví všechen čas, hraje u ohně na kytaru a stává se jejich otcem. Óda na inkluzi je dalším vrcholným (myšleno doslova) dílem politické korektnosti. Není to špatný film, ale zrovna tak jako Je suis Karl skutečnost částečně idealizuje.

Nicméně téma integrace cizinců je stále živé a hýbe společností. Po loňském pokusu o zteč berlínského Reichstagu při anticovidových demonstracích se ukázalo, že tak zvaní Querdenker jsou dost nebezpečnou politickou silou. Na konci letošního ledna ve Stuttgartu a začátkem února ve všech velkých německých městech anticovidové demonstrace pokračovaly. Pod německými a říšskými vlajkami. Pod českými vlajkami proběhly anticovidové demonstrace v Praze o prvním říjnovém týdnu. Nejde ale jen o Covid a lockdown. Jde o širší formaci pravicových sil včetně tak zvaných říšských občanů a radikálního křídla AFD. Na Slovensku i v Česku se tyto síly formují také, pracují s desinformacemi a volají po svobodě a vlastenectví. Síla polického nesouhlasu s demokratickým establishmentem dělá vrásky mnohým, tedy i liberálním filmařům. Je však otázka, jestli je možné filmovými multikulturními agitkami dosáhnout toho, že lidé prohlédnou. A odmítnou manipulace, desinformace a přikývnou opět na hodnoty multikulturní společnosti. Osobně o tom pochybuji.

Radovan Holub, publicista akreditovaný na digitálním festivalu Berlinale


autor Radovan Holub 14.3.2021
TINA
[RECENZIA ]
2
Pelé
PELÉ
[RECENZIA ]
5
Thunder Force
THUNDER FORCE
[RECENZIA ]
MALIARKA A ZLODEJ
[RECENZIA ]
DELETE HISTORY
[RECENZIA ]
MADAME CLAUDE
[RECENZIA ]
Meno:
ODOSLAŤ
:)
0 z 10
0 z 10
FILMOVÉ PREMIÉRY
22.4 |
29.4 |
6.5 |
13.5 |
13.5 |
13.5 |
20.5 |
hodnotenie 5/10
27.5 |
27.5 |
3.6 |
NAJČÍTANEJŠIE
|JUSTICE LEAGUE ZACKA SNYDERA
2
hodnotenie 8/10
|GODZILLA VS. KONG
6
hodnotenie 5/10
|MONSTER HUNTER
2
hodnotenie 5/10
|THUNDER FORCE
5
hodnotenie 2/10
|365 DNÍ
0
hodnotenie 2/10
|MY OCTOPUS TEACHER
0
hodnotenie 9/10
|ŚNIEGU JUŻ NIGDY NIE BĘDZIE
0
hodnotenie 7/10
|BEZ ZVLÁŠTNYCH ZNAMENÍ
0
hodnotenie 8/10
|IBA ZVIERATÁ
0
hodnotenie 7/10
|SUPERNOVA
0
hodnotenie 6/10
FILMOVÉ NOVINKY
REBRÍČEK SK
01 |
návšt. 3757
02 |
návšt. 386
03 |
návšt. 360
04 |
návšt. 230
05 |
návšt. 165
06 |
návšt. 91
07 |
návšt. 64
08 |
návšt. 62
09 |
návšt. 40
10 |
návšt. 44
REBRÍČEK US
01 |
$13,9 mil.
02 |
$2,6 mil.
03 |
$2,4 mil.
04 |
$2,2 mil.
05 |
$1,4 mil.
06 |
$1,2 mil.
07 |
$0,561 mil.
08 |
$0,439 mil.
09 |
$0,274 mil.
10 |
$0,244 mil.
SOCIÁLNE SIETE
KOMENTÁRE
Kinema.sk - filmy, seriály

sector logo
network
ISSN 1336-4197. Všetky práva vyhradené. (c) 2021 SECTOR Online Entertainment / sector@sector.sk