O NETVOROCH, KTORÍ PÔSOBIA AKO ĽUDIA

Hraných filmů je míň

Tradiční festival rakouských filmů Diagonale ve Štýrském Hradci (20.-25.3.2012) ukázal rakouský film z obou stran. Ukázal klasické televizní dokumenty i odvážné filmy,  hrající si napomezí žánrů. Základní tendence je v rakouském filmu jasná: klesá počet celovečerních hraných filmů a stoupá počet dokumentárních fimů – ty mají šanci přežít aspoň v televizi, pokud se žádná jiná distribuce nepovede. Rakouský film vlastně  realizuje teorii, kterou v devadesátých letech razil bývalý ředitel AB Barrandov, režisér a producent Václav Marhoul: Počet natáčených českých filmů se omezí a budou se točit jen ty dobré. Je to ale vůbec možné?  Jamile klesne počet natáčených filmů včetně filmových polotovarů a zmetků, celá filmová krajina se scvrkne a jaksi uzavře. V rakouském filmu to zatím ještě funguje i s těmi nemnoha hranými filmy. Každoročně tu totiž vznikne několik špičkových filmů, které mají  mezinárodní úspěch. Jak dlouho to ale bude trvat?

Utečenci,  hráči a tzv. normální lidé

V letošní přehlídce filmů ve Štýrském Hradci  pochopitelně nechyběl ani Michael, ani Dýchat. Objevily se ale i úplně nové filmy jako třeba Španělsko Anjy Salomonovitz nebo Klidný život Sebestiana Meiseho. Klidný život vyhrál Velkou cenu Diagonale a stal se ve Štýrském Hradci snímkem číslo jedna. Jde o film o tom, co děláme za našimi dobře izlolujícími a masivními vchodovými dveřmi. Je to výborně zkomponovaný příběh majitele malé elektrofirmy Gerharda Ingrubera, který žije bohabojně s rodinou v solidním  domě, ale přitom tajně chodí  do nevěstince za prostitutkou.  Tu  oslovuje jako svou dceru. Když se o tom dozví rodina, každý reaguje jinak a rodinné vztahy se zgruntu převrátí. Film Španělsko kloubí  tři zajímavé příběhy: utečence z Moldávie, policisty násilníka  a náruživého  hráče  automatů. Všechny uvedené filmy mají společné téma, které proniká  i do dokumentární tvorby: emigrace, izolace, integrace, resocializace, život na veřejnosi a za zavřenými dvěrmi.  Rakouský film miluje charaktery, které mají problémy se společností. Pracuje s příběhy, které staví na reálném základě.  Je mistrný v podrobném a překvapivém pozorování  a ve studích charakterů, vypracovaných bez velkého psychlogizování.

Mezi dokumenty najdeme třeba  časosběrný dokument o třech těžce nemocných pacientkách, které měly půl roku po zahájení natáčení v roce 2007 zemřít. Dvě žijí dodnes. I v medicíně se dějí zázraky. Nebo dokument o tom, jestli lze dnes, po tolika letech, usvědčit  a potrestat zločince, kteří vedli  genocidu v Kambodži v letech 1975-1979.  Najdeme tu heimatfilm  Vlastenecká záležitost o oblibě lidových krojů  v Tyrolsku, v Bavorsku  a v kantonu Uri ve Švýcarsku. Lidový kroj, to není vůbec minulost. Film ukazuje rozsah módního byznysu  dirndlů a mysliveckých šortek. Jde o módu,  která se stala masivní obranou proti globalizaci, proti ohrožení tradic a kultury. Módní návrháři lidových krojů ale pracují globálně a s pomocí nejmodernějších marketingových strategií.  Módní domy dokonce přinášejí modely lidových  krojů akceptovatelných  pro muslimské a jiné přistěhovalce. Jádro pudla krojové kultury je v semknutí se proti globalizačním změnám:  „Jde o naši sebeobranu  proti globalizaci,“ říká bývalý rakouský vicekancléř Gerhard Busek a jeho kolega, bývalý člen švýcarské federální rady a odpůrce EU a kulturních amalgámů Christoph Blocher dodává: „Naším cílem je oživot tradice. Evropská unie se rozpadá, my musíme držet pohromadě.“ 
   
Kontrolovali nás dřív a kontrolují i nyní

Low Definiton Cotrol na pozadí záběrů bezpečnostních kamer rozebírá současnou společnost, ve které jsme pod stálým dohledem, aniž bychom to přesně věděli.  „Pod tlakem médií všude vidíme potenciální zločince a teroristy,“ vysvětluje jeden z expertů.  Společnost se podle jeho názoru stává bojištěm, kde je většina populace sledována pomocí bezpečnostních kamer a kde šedesát procent populace s tímto sledováním dokonce souhlasí. „Tím pádem žijeme v trvalé atmosféře podezření.“ 
  
Vítězný dokumentární film Diagonale Směr Nowa Huta (reřie  Dariusz Kowalski) se odehrává v Polsku. V bývalém modelovém socialistickém městě se železárnami (ty tu měly nahradit zastaralé tradiční zemedělství, dnes je vlastní Lakšmí Mittal)  a Leninovou třídou zvanou polské Champs Elysées se za socialismu vesele kontrolovalo, donášelo a také chodilo do kostela. Dnes si ve městě  skupina mladých lidí otevřela  novou službu – průvodcování po monstrózních betonových stavbách, které se rozpadají, po bývalých socialistických bulvárech a po místech, kde se rodilo hnutí Solidarity. „Stalin byl jistě zlo, ale bez Stalina by tu 100 000 lidí nemělo kde bydlet,“ říká jeden z průvodců. Dokumetární filmy uvedené ve Štýrském Hradci měly hrané prvky, hrané filmy plynule přecházely v dokumenty a stávaly  se  filmovou pastvou pro 23 700 diváků. Ti chodili  především na filmy, o kterých se mluví. To byl letošní filmový Štýrský Hradec. Festival s vykřičníky, ale i s otazníky, jak to bude s filmem v malé alpské zemi dál.


Autor je programový spolupracovník MFF Bratislava