TROCHA HUMORU DO TOHO UMIERANIA

TROCHA HUMORU DO TOHO UMIERANIA

článok



(21. Festival východoevropských filmů v německé Chotěbuzi ukázal ve dnech 1. - 6. 11. 2011, že i posmutnělí umělci z postkomunistických zemí se dovedou občas smát)

Tentokrát se obvyklá přehlídka muk postkomunistických kinematografií v hlavním městě východoevropského filmu, německé Chotěbuzi, nekonala. Bloudící a blouznící postavy, prostituti, běženci, vagabundi a šílenci spalující své oběti v pecích přestali letos hrát přesilovku. Dokonce i mistři filmové deprese Rusové, Rumuni a Poláci zabrnkali tentokrát na lehčí strunu. Úspěch ruského filmu Gromozeka  u publika i u festivalové poroty (Cena publika a Cena za nejlepší režii) znamenal ocenění pro hrdiny, kteří už nejsou tak černí jako bývalo u ruských filmů zvykem. Jsou tři. Za mlada hráli v kapele Gromozeka, nyní o třicet let později si jdou zahrát znovu. A také sedí v sauně a vyprávějí své příběhy. Vasja je policista, Mozerov je taxikář, a Eduard je chirurg. Temné tóny probublávají na povrch: První v průběhu filmu zastřelí milence své ženy, druhý si objedná mafiána, aby pořezal jeho vlastní dceru, protože ta si vydělává jako pornoherečka, třetí má rakovinu a ze své studentky si udělal milenku a důvěrnici. Východoevropská deprese je samozřejmě i tady.  Bití, mafie, brutalita života. Ale postavy tří chlapíků jsou svým způsobem veselé, život neberou příliš tragicky, oklepou se a jdou dál. Situace jsou absurdní až komické, černý humor kraluje.

Estonští knedlíci

V jiném festivalovém filmu zahrála estonská rocková skupina Kormoráni, která slavila úspěchy v dobách Sovětského svazu svými protestsongy a skončila v roce 1975.  Film se jmenuje Farts of Fury (Zuřiví páprdové) a natočili ho estonští dokumentaristé Andres Maimik a Rain Tolk. Jde o velký hit estonských kin, třetí nejúspěšnější film v historii estonské kinematografie vůbec. Jistý Keiser, dřívější leader Kormoránů, není schopen se v šedesáti letech uživit. Přežívá. Snažil se v nové době obchodovat s nemovitostmi, ale moc mu to nešlo. Žije pořád rockem a nejšťastnější je na svém Harleyi. Když už to nejde dál, rozhodne se kapelu obnovit. Další člen kapely hraje v kostelním chóru a další pracuje v reklamní agentuře. Další je opilec a další vlastní malou krejčovskou dílnu. Dát dohromady tyhle „staré, upocené knedlíky“ je obtížné, ale ne nemožné, zejména potom, co kamarád z agentury zatlačí na média. A nakonec je z toho koncert jako víno.  Nikdy není pozdě, i knedlíci mají šanci.
   
A do třetice polský film Ki v režii dokumentaristy Leszeka Dawida.  Jeho film patřil k objevům festivalu a získal dvě ceny. Kromě těžkých sociálních momentů ukázal i jasnější stránku reality. Malý varšavský byt, svobodná chaotická matka jménem Ki neboli Kinga, která si nerozumí se svým přítelem flákačem, vychovává dítě a nemá peníze. Vydělává si tu a tam jako modelka v akademii výtvarných umění, nakonec bez peněz odchází bydlet ke kamarádce. Od ní si vypůjčí jejího přítele. Toho přesvědčí, aby zahrál před kontrolou ze sociálního úřadu jejího snoubence. Přes celkově tísnivou atmosféru jsou i tady docela veselé momenty.  Dítě je sice nervózní, ale sympatické zrovna tak jako jeho matka. Herečka Roma Gasiorowská dostala za roli matky dokonce Cenu za nejlepší herecký výkon.  Režisér Leszek Dawid je přesvědčen o tom, že ženy u plotny jsou minulostí a že svobodná matka už není pejorativní pojem. „V Polsku panuje pořád ještě přesvědčení, že matka by měla nechat práce a být se svými dětmi doma. Pomalu se to ale začíná měnit. Existují už kavárny a knihkupectví, kde mohou trávit čas rodiče se svými dětmi. To se mi líbí.  Osamostatnění matek a mladých rodin oceňují zejména v Berlíně: mladé matky se tu docela dobře mohou účastnit na veřejném životě.“  Dawid také řekl, že peníze v současném polském filmu nejsou problém, že je jich dost. Polské filmy přestaly být lokální, jejich témata jsou podle režisérova názoru stále víc globální. „Ale problém je, jak zaplatit scenáristy. Režiséři si tak většinou píší scénáře sami, trvá jim to dlouho, takže po absolutoriu školy musejí čekat čtyři nebo pět let, než natočí první film. I tak se ale dnešní polská kinematografie za své filmy nemusí hanbit jako dřív,“ uzavřel režisér.

Český film Občanský průkaz od Ondřeje Trojana, vybraný do soutěžního programu, byl dalším z řady těch veselejších. Ve východoevropském filmu skutečně začíná být méně těžko, i když smutek a bezvýchodné stavy duše zůstávají pořád důležitým momentem. Východoevropské depresivní filmy mají většinou docela málo diváků, jako kuriozita oběhnou několik mezinárodních festivalů a tím končí svou dráhu.  Mám dokonce pocit, že tyto trudnomyslné dušezpytné filmy mnohdy diváky ani nepotřebují. Vystačí si samy. Proto je třeba humorný tón ve východoevropských filmech uvítat jako ruku podanou divákům.

Trocha humoru do toho umierania


Bez Nebela a s Crulicem

Český film Alois Nebel v Chotěbuzi nebyl. „V tomhle českém filmu je mnoho momentů, kterým mezinárodní publikum nerozumí,“ vysvětlil absenci filmu ředitel festivalu Roland Rust. „Autoři filmu slíbili, že průběh děje vysvětlí pomocí tabulek, ale to se do doby konání festivalu nestačilo udělat.“ Jeden z nejsilnějších a nejjímavějších momentů filmu, kdy Nebel  jede na vedení Československých státních drah  do Prahy, ale tam mezitím propukne sametová revoluce, personalista ČSD je z toho nervózní, Nebel odchází, zní Půlnoční a ptáci vzlétají ke kupoli Hlavního nádraží, prý řada zahraničních diváků nechápe.  Přitom jde zcela jistě o scénu, která se dostane do učebnic filmové historie. Možná je chyba na obou stranách, autoři mohli trochu slevit ze svého záměru nevysvětlovat a zahraniční diváci by mohli mít trochu víc trpělivosti s českými reáliemi ve filmu, který je bezesporu na evropské úrovni. 

Nebelovo místo v Chotěbuzi obsadil Crulic – Cesta na druhou stranu.  Skvělý animovaný dokument v režii rumunské režisérky, scenáristky a producentky Ancy Damian, natočený v rumunsko-francouzsko-polské koprodukci.  Film rekonstruuje skutečný příběh Rumuna Daniela Claudiu Crulice alias Bobiho. Ten utekl ze školy, živil se jako automechanik a roku 1993 se vydal na dobrodružnou cestu z Rumunska přes Slovensko do Polska, přežil autonehodu a nakonec se dostal do vězení v Krakově pro údajnou krádež. Tu ale patrně nespáchal, protože v inkriminované době seděl v autobuse na lince Krakov – Milano. Tam měl navštívit svou matku a sestru. Alibi se mu ale nepodařilo prokázat. Ve vězení se Crulic rozhodl na protest držet hladovku, po devadesáti dnech ztratil vědomí, přestal mluvit,  dostal oboustranný zápal plic a  nakonec 9. 1. 2008  zemřel  ve věku 33 let.  Crulic si psal deník a zachytil v něm celý svůj obtížný život. Deník se stal základem scénáře filmu. Téma individua v soukolí byrokratické mašinérie je pro mezinárodní publikum zajímavé.  Film je také originální v tom, že hrdina začíná vyprávět svůj příběh jakoby ze záhrobí, v době, kdy už je vlastně mrtvý a jeho matka a sestra ho teprve identifikují. Jeho komentář je ale veselý, nad věcí, v naprostém kontrastu k tomu, co se komentuje. Film kombinuje různé animační techniky včetně loutkové animace, přechází místy do reálného obrazu, do kresleného filmu, fotografické koláže.  Objevují se v něm počítačové triky i archivní dokumentární záběry. Film Crulic – Cesta na druhou stranu odjel z Chotěbuzi se dvěma cenami a po MFF v Locarnu zaznamenal další evropský úspěch. Je škoda, že nemohl v Chotěbuzi figurovat vedle Aloise Nebela, už proto, že jde o dva technicky dokonale propracované filmy se  dvěma  výraznými  postavami na úrovni současné evropské kinematografie. I postavy obou filmů mají něco společného -  jsou svým způsobem oběti okolností a možná i příliš pasivního přístupu k životu.


Česi a Slováci na trhu projektů

Český film dostal v Chotěbuzi do veřejného diskurzu režisér Petr Zelenka. Zelenka a jeho producenti Pavel Čechák a John Riley nepřijeli tentokrát s hotovým filmem, ale prezentovali filmový projekt na trhu projektů, zvaném Connecting Cottbus.  Jeho název je Ztraceni v Mnichově.  Nakonec vyhrál mezi dalšími dvanácti východoevropskými projekty, což je velký úspěch. Znamená téměř jistý příslib financování. „Záměr je vtipný, technicky i obsahově zajímavý, dobře strukturovaný, prostě Češi tu předvedli to nejlepší, co umějí.  Dokázali přesvědčit svou originalitou v přístupu k důležité historické události,“ vysvětlil rozhodnutí poroty producent Simon Perry, který projekty hodnotil.

Na Connecting Cottbus se probojoval také slovenský projekt Piargy: Zrození Antikrista autorů Lukáše Hanuláka a Hany Cielové v produkci Arina Filmu, Big Bang Creative a české produkční společnosti Luxor. Půjde o duchovní drama zasazené do malé horské vesničky Piargy na počátku 20. století. Vesnice se stává zároveň bránou do jiného světa. Mladý režisér Lukáš Hanulák přesvědčil o svých režijních schopnostech například svým středometrážním filmem Otec (2009).


autor Radovan Holub 11.11.2011
Meno:
ODOSLAŤ
:)
0 z 10
0 z 10
FILMOVÉ PREMIÉRY
7.10 |
hodnotenie 6/10
7.10 |
hodnotenie 7/10
7.10 |
hodnotenie 6/10
7.10 |
hodnotenie 6/10
7.10 |
hodnotenie 7/10
14.10 |
hodnotenie 8/10
14.10 |
hodnotenie 6/10
14.10 |
21.10 |
NAJČÍTANEŠIE
|NIE JE ČAS ZOMRIEŤ
4
hodnotenie 7/10
|VENOM 2: CARNAGE PRICHÁDZA
5
hodnotenie 6/10
|SQUID GAME
2
hodnotenie 8/10
|SPRÁVA
0
hodnotenie 7/10
|GUNDA
0
hodnotenie 9/10
|KAŽDÁ MINÚTA ŽIVOTA
0
hodnotenie 7/10
|FESTIVAL PÁNA RIFKINA
0
hodnotenie 7/10
|PREDTUCHY
0
hodnotenie 6/10
|SCÉNY Z MANŽELSKÉHO ŽIVOTA
0
hodnotenie 8/10
|REKONŠTRUKCIA OKUPÁCIE
0
hodnotenie 7/10
FILMOVÉ NOVINKY
REBRÍČEK SK
01 |
návšt. 20018
02 |
návšt. 5819
03 |
návšt. 4263
04 |
návšt. 2948
05 |
návšt. 2226
06 |
návšt. 1414
07 |
návšt. 1090
08 |
návšt. 1113
09 |
návšt. 589
10 |
návšt. 616
REBRÍČEK US
01 |
$55,2 mil.
02 |
$31,8 mil.
03 |
$10,1 mil.
04 |
$4,3 mil.
05 |
$1,4 mil.
06 |
$1,2 mil.
07 |
$1,0 mil.
08 |
$1,0 mil.
09 |
$0,710 mil.
10 |
$0,387 mil.
SOCIÁLNE SIETE
KOMENTÁRE
Kinema.sk - filmy, seriály

sector logo
network
ISSN 1336-4197. Všetky práva vyhradené. (c) 2021 SECTOR Online Entertainment / sector@sector.sk