VOJNA A MIER V CANNES

Jedna stará paní by řekla, že je o lidech, kteří nevědí, co roupama dělat. A tak Anthony Hopkins alias Alfie Shepridge opouští  po čtyřiceti letech svou ženu, aby si namluvil mladou vulgární holku, která touží po Hollywoodu a kromě Holywoodu také po rychlé jízdě v rychlém autě a po luxusu, který ji může nabídnout tenhle stařík zapíjející před aktem Viagru. A Shepridge-Hopkins s tím nedělá velké tajnosti. Když přijde na věc, vezme prášek  a holce prostě řekne: “Počkej ještě tři minuty.” Žádné intelektuální hraní, je přece jasné, o co jde. Shepridgova  manželka Helena (Gemma Jones) se po rozpadu manželství vrhne k šarlatánce a začne věřit vykládání osudu a “kosmickým vlnám pozitivní energie”. Na konci filmu je výkladem osudu tak zocelena, že odloženému Hopkinsovi dá bez slitování kopačky. Jeho dcera Sally (Naomi Wattsová) má za muže spisovatele Roye, který se živí jako taxikář (Josh Brolin). Roye vidíme většinou, jak si sundává v kuchyni ponožky a dívá se na mladou mulatku Diu v bytě přes ulici. A to zejména, když  se svléká. Tohle je asi nejlepší moment filmu: když se pak Roy k mulatce nastěhuje a vystřídá jejího často nepřítomného bruselského úředníka, dívá se dychtivě zas zpátky přes ulici do oken svého dřívějšího bytu na svou ženu, teď už vlastně  bývalou. Royova žena Sally odpovídá po svém – snaží se s jemným ženským citem využít majitele výstavní galerie Grega (Antonio Banderas).

Možná nejblíže čtyřiasedmdesátiletému Allenovi je Hopkins, jeho portrét muže, který si uvědomuje, že není možné cuknout před smrtí, je povedený. A všechny postavy starších lidí jsou uvěřitelnější než ti mladí. Film se odehrává povětšinou v londýnských parcích, galeriích, divadlech. Kameraman Vilmos Zsigmond umí město zachytit v opalizujících barvách nóbl interiérů i za šedivého deště, umí najít odpovídající prostředí pro starého vetešníka s knihami i pro ty, které umění živí na vysoké noze. Snad by hvězdné obsazení mohlo novému Allenovu filmu pomoct ke komerčnímu úspěchu …a konečně komerční úspěch je také to, co film řeší.    

Pro mě je než další evropská allenovka důležitější film, natočený v africkém Čadu ve francouzsko-belgické produkci. Odlehlý sice, ale přesto blízký tím, že popisuje z důvěrné vzdálenosti věci, o kterých denně čteme v novinách. Soutěžní film A Screaming Man (režie Mahamat-Saleh Haroun)  je ódou na dobu, kdy věci v Africe měly ještě svůj řád, u bazénu skotačily děti černochů i bělochů a černošští plavčíci jim pořádali různé přebory nebo je prostě učili plavat. Jeden takový plavčík je Adam – vysoký, důstojný černoch se zlatým řetízkem kolem krku, bývalý šampión v plavání. “Bazén je můj celý život,” říká vždycky, když ho od bazénu hrozí vyhnat privatizace, čínská manažerka hotelu nebo – a to už je hodně vážné – rebelové, kteří terorizují obyvatelstvo a postupují do nitra země. Nakonec manažerka nechá u bazénu hotelu jen Adamova syna Abdela. Je mladší, s hosty a dětmi si lépe rozumí. A Adam jde zvedat závoru před hotel. Je ublížený a ponížený. A v tom momentě se nějak zlomí vztah otce a syna. Adam se Abdelovi pomstí za to, že  syn nebyl propuštěn: nechá ho naverbovat do armády, do jednotek, které se narychlo staví proti rebelům.

Dál už děj prozrazovat nebudu. Ale jedno je jasné: Africký kontinent se láme vedví. Chudé obyvatelstvo neví, jestli věřit vládě nebo rebelům, začíná útěk přes hranice do Kamerunu, všechno, co platilo dřív, platit přestává. Hoteloví hosté jsou pryč, v ulicích se mísí vojáci a prach. Film o africkém zlu je přesto velice lyrický a bez velkých ukrutností líčí akutní nebezpečí současné civilizace. Tedy nekontrolovatelný střet civilizací, který zatím jen sledujeme v televizi, ale tušíme, že už není daleko od nás. Harounův film o rozmáhající se válce na africkém kontinentu je mi bližší než Allenovy variace na téma umění, komerce a úspěchu. A tak na závěr ocitují větu, kterou Adamovi říká kuchař, jeho kamarád z hotelu: “Největší náš problém je to, že jsme svěřili svůj osud do rukou Boha.” Protože Bůh, ať už muslimský nebo katolický, sice dává rozhřešení, ale také nám říká, že nemáme odporovat těm, kdo nás tyranizují.

Radovan Holub (Cannes)