VEJŠKA

"Každé graffiti je originál, má svůj názor a svého autora. Když jdu městem a rozhlížím se, bolí mě oči a srdce. Není vlastně kam se podívat, abych nebyl v depresi (z unifikace, pozn. autora). A jak zjišťuji, z toho veškerého městského hnusu je graffiti vlastně to nejhezčí. Zakázat křiklavé billboardy s kokainovými blondýnkami a vepřovými ksichty… a povolit graffiti!“

Film malováním graffiti začíná a postupně ho ukazuje jako součást naší kultury. Jen je tu na škodu, že každá scéna malování graffiti je zarámována stejným hudebním motivem (obvyklé klišé českých filmů). Michalův kamarád Petr Kocourek (Tomáš Vorel jr.) žije malováním už od základní školy a malování po zdech mu pomáhá prodrat se přijímačkami na UMPRUM. „Chci dělat graffiti a ne plameňáky,“ vzepře se kvůli džobu, který dostane spolu s Michalem od majitele vykřičeného podniku (Petr Čtvrtníček). V ateliéru maluje spolu se svou dívkou Julií (Eva Josefíková). Julie se ale ukáže docela jiná než jakou si ji Petr vysnil. Chce být víc usedlá, chce být na škole, chce mít vlivné známé, chce mít peníze a dělat kariéru. To Petr nemusí. Nechce ani šňupat nebo hulit s Michalem, chce dělat něco, co má smysl. A to je zatraceně těžké.

Postavy kluků, kteří se snaží o vysokou školu, jsou hodně dobré. Mádl i Vorel hrají výborně. Mádl zvládl svého záporáka s bravurou, jaká je v českém filmu neobvyklá („Doufám, že jsem ve skutečnosti protipól toho, co hraju,“ říká herec). Vorel jr. má v sobě zvláštní směs idealismu a praktičnosti. Je naprosto uvěřitelný. To se nedá říct o postavách dívek (Eva Josefíková, Marie Kružíková, Nikol Votavová). Ty jsou o třídu horší.

Dokonce i postavy profesorů vysokých škol (Jakub Kohák, David Vávra, Tomáš Vorel) jsou jaksi uvěřitelnější než je obvyklé, přestože obsazování sama sebe a kamarádů do důležitých cameo rolí většinou v českém filmu nefunguje. Právě třeba v postavě vyšetřujícího policisty (Václav Marhoul) je vidět vabank, který režisér hrál s obsazením. Chtěl být realistický, realističtější než v Gymplu, ale mnohé vedlejší postavy jsou na hranici karikatury zrovna tak jako některé situace (postavy sražené rychlými auty Michala Kolmana). Ale pořád lze i tuhle karikaturu brát jako součást záměru, ukázat naši dobu tak, jak je.

Film bude vyroben ve dvou verzích, jedna bude pro kina (s tzv. sprostými slovy) a druhá bez (pro televizi). Důležité na tom ale je to, že film není vůbec sprostý kromě nějakých těch volů, šukání a prcinek, což jsou ostatně slova, kterých denně slýcháme sto kolem sebe. Je to tedy ta obvyklá hra na schovávanou, kterou zažívala po natáčení třeba Věra Chytilová za socialismu. Natáčení Vorlova filmu přišlo na 20 miliónů. „Produkční mě obral o milión, to natáčení byla válka,“ připomíná režisér. Na filmu to není moc vidět.

Je to film o těch, kteří umí, ale nemohou a o těch, kteří neumí, ale mohou. „Sám mám pocit, že jsem studoval celý život. Nejdřív ZDŠ, pak gympl, pak ČVUT, pak FAMU, celkem dvacet pět let studia,“ říká režisér. „Výsledek: nic nevím, nic neumím. Všechno, co jsem se naučil, jsem nakonec zapomněl a to podstatné, jak přežít v kapitalistickém světě, to mě nikdo nenaučil.“ Takže tohle je film, jak přežít v kapitalistickém světě. Jak studovat bez studia, jak malovat veřejně i potajmu, jak revoltovat, jak se nezaprodat, jak se vyrovnávat s blbci kolem sebe. Jak nemít peníze a byt a být přitom dobrý. Vejška jde k meritu věci, není v ní žádné ponaučení, spíš se u mnoha scén srdečně zasmějeme. A v tom je jádro pudla. Mít téma, ale nenudit.


Vejška (ČR, 2014, 85 min.)
Réžia: Tomáš Vorel st. Scenár: Tomáš Vorel st., Pasta Oner. Hrajú: Tomáš Vorel ml., Jiří Mádl, Eva Josefíková, Marie Kružíková