PREVIEW: FIMFÁRUM

Tvorivá diferenciácia dvoch režisérov - Vlasty Pospíšilovej a Aurela Klimta - a dvoch výtvarníkov - Petra Poša a Martina Velíška - sa výborne dopĺňa a dodáva celému pásmu farebnosť, pričom neruší jeho vyrovnanosť a kompaktnosť.

VÝŇATKY Z ROZPRÁVOK JANA WERICHA

AŽ OPADÁ LISTÍ Z DUBU

Když někdo nechce udělat, co se na něm vyžaduje, obyčejně to odbude tím, že řekne až naprší a uschne. A nebo udělá dlouhý nos a řekne tůdle!... Znám jednu vesnici za sedmi serpentinami a devíti rigoly na jih od Prahy, kde v podobném případě říkají až opadá listí z dubu. První to tam řekl sedlák Čupera, to už je hodně dávno. A já vám povím, jak a proč se tam to rčení zavedlo...

FRANTA NEBOJSA

"Každej jsme ňákej, ale takovej, jako je můj syn František, je málokdo. ...Sílu má jak bejk, ale mám s ním starost. Neumí se bát." ..."Jak to? Neumí se bát, čeho?... Snad by jste nechtěl mít syna strašpytla?"... "Co vás nemá! Von se nejen vůbec nebojí, von ani neví, co je strach. Porád se mne ptá, táto, co je strach? Ukažte jak se bojíte, já se to naučím." ..."A zkusil jste ho vystrašit?" "Předloni. Švagr, hejtman u dělostřelců přivezl zvlášť na to petardu až z Terstu. Kluk seděl a četl si Orbis pictus. Zapálili jsme tu petardu za zády, vokno to vyrazilo, Frantovi to sedřelo na zádech kazajku a chytla podlaha." "A co von?" "Povídal, táto co je to za hluk, a četl dál." "To je vo mrtvici," pravil hospodský. Chvilku se přihlouple usmíval a pak vyhrkl: "Jestli umíte držet hubu, tak vám toho kluka naučím bát...."

SPLNĚNÝ SEN

Jistý Loudal z Radětic se neustále hádal se svou ženou. "Sázet na čísla je nemrav nemravná, i když to císař pán z potřeby podporuje!" jen se rozhlídni kolem sebe!" křičela a mávala rukama, takže z dálky připomínala větrnej mlýn. "Skrz střechu teče, omítka se drolí, podlahy žere houba, protože všechno prosázíš." "Však já se jednou trefím!" Konejšil ji i sebe Loudal. "A pak si koupím vinohrad. Jen si vzpomeň, co mi stará cikánka prorokovala!"..."Já musím ty numera vsadit." "Nic takovýho. Sen je sen, probudíš se je den..."

LAKOMÁ BARKA

Nic nesplete člověka tolik jako jméno vesnice. ...Řekli by jste Dejvice, dej více! Tam se asi lidé předhánějí v rozdávání. Vůbec ne. Škrtili, škudlili a byli krkouni. ...Nejlakomější držgrešle ze všech byla Barka, farářova kuchařka a to bylo všem známo. Nejenom že schraňovala šlupky od buřtů a šila z nich záclony... A téhle Barce povídá farář: "Co kdybychom to druhé prase dali...". "Ani pomyšlení...!". "Počkej, Barko! Myslil jsem na učitelovic, mají tolik dětí a nám jeden čuník stačí." ...Je zajímavé, že přibližně v téže chvíli učitel došel k podobnému závěru: "Já mám hladovejch krků jako píšťal u  varhan a na faře jsou dva vepři a dva lidi." Dlouze se zamyslel a...

FIMFÁRUM

...Měsíček svítil a na mělčinách to šplouchal. Ryby se třely. Hřbetní ploutvičky se nad vodou tetelily...a nad tím vším sedí Čochtan na vrbě a usmívá se. Prst na rtech, kývá na kováře a šeptá: "Tiše! Řekou proudí láska... chceš něco?" "Fimfárum chci," povídá kovář. "Jestli chceš rybám kazit svatbu, ty nemehlo..." "Nechci, Fimfárum chci" a kovář se mu zase svěřil. "To neznám," povídá Čochtan, "co by to mohlo bejt, to mě samotnýho zajímá." "Čerti vědí, co to může bejt," povídá kovář.
"No vidíš, když čerti, tak čerti, ty jednoho znáš, zeptej se ho! ..."