SMÚTOK POĽSKÉHO FILMU

Festivaly prodlužují život filmů

Dva oceněné  slovenské filmy – Pokoj v duši  (Vladimír  Balko)  a Arsy – Versy  (Miro Remo)  ukázaly, že film  může mít dlouhý život. I v době, kdy  filmy se na  filmovém nebi  objeví většinou krátkodobě, bliknou a zase zhasnou. Příběh muže po návratu z vězení a příběh amatérského filmaře netopýrů  mluví už rok k publiku nejen Evropy, ale i  celého světa. Je to upřímností filmů, originálním nápadem,  stylem natáčení? Film  Arsy-V ersy získal v Lagowě jedinou cenu v kategorii dokumentárního filmu za „originální téma, novátorské a lakonické filmové vyprávění a zajímavou kameru“. 

Film české režisérky Ireny Pavláskové Zemský ráj to napohled (česká premiéra v listopadu 2009) dostal prakticky zároveň bronzový hrozen v Lagowě a cenu za ženský herecký výkon Vilmy Cibulkové na MFF v Moskvě.  Jakoby se až po půl roce se poněkud opomíjenému  filmu  dostalo zadostiučinění. Několik cen získaly i domácí filmy. Nejvyšší cenu festivalu (Zlatý hrozen) dostal film Zero v režii Pawla Borovského.  Pozoruhodná černobílá alegorie Les v režii Piotra Dumaly si z Lagowa odnesla  Cenu nadace pro polsko-německou spolupráci  a Nádherné léto, film Ryszarda Brylského,  získal  Cenu Klubu filmové kultury.

Některé z těchto filmů už běžely na mezinárodních festivalech jako například loni v korejském Pusanu a letos na MFF v Rotterdamu nebo na Febiofestu v Praze.  Tady se ukazuje, že festivaly jsou pro naše „malé“ filmy ze střední a východní Evropy nadmíru důležité. Festivaly vytvářejí pro tyto filmy platformu, posunují do středu pozornosti snímky, které by jinak zůstaly zapomenuty.  Webové portály pak v návaznosti pomáhají filmům dál v publicitě. Takže to už není tak, že producent sežene peníze, domluví se s režisérem, natočí film, který zapadne, protože ani producent nemá zájem na jeho distribuci – má přece své peníze doma a honoráře jsou už proplaceny. Tenhle způsob myšlení se začíná měnit: filmy díky festivalům a webovým kanálům mají delší život, ví se o nich a začínají mluvit k většímu publiku než dřív. Polské filmy Zlý dům a Hel běžely v podstatě zároveň s Lagowem na stále populárnějším MFF v Trenčianských Teplicích. I to je důležité:  zaostří se tak pozornost na nové filmy a jejich další kariéra pak může být velmi dobrá. To, že závěrečné ceremonie se zúčastnila mladá česká star Tereza Voříšková z filmu Zemský ráj to napohled, svědčí o tom, že festivaly berou vážně nejen diváci, ale i ti, kdo v nich hráli a kdo je natočili.

Smutek filmu

Naše porota, v jejímž „mužstvu“ jsem měl čest pracovat s generálním ředitelem Slovenského filmového ústavu Peterem Dubeckým , významným polským producentem Jerzym Kapuśćińskim (předseda poroty), režisérem Leszkem Wosiewiczem a  maďarským filmovým odborníkem Istvánem Krasztelem,  se potkávala v kině nebo na lagowském korzu. Nebo při snídani.  Jeden druhého jsme se ptali, jak je možné, že tolik  polských (a vůbec středoevropských) filmů je tak depresivních, že z nich člověk odchází málem se šrámy na duši.  Je to tím, že smutek filmu sluší? Že vypadá jaksi hlubokomyslněji  a hloubavěji než veselost?  Že filmový smích je obtížný a mnohdy nevděčný? Že je dnes deprese v módě? Že žijeme v málo stabilní postmoderní době, kdy se všechno míchá se vším a všechno je možné? 

Zatímco v západoevropské a americké nezávislé kinematografie kralují postavy narkomanů,  ve střední Evropě jsou to lidé bludní, bez zájmu o cokoli kromě peněz. Ve vítězném filmu Zero  se proplétají osudy několika postav:  jednou je to pornoproducent, který bez zájmu prochází kolem  mužů  ztopořujících své údy, dále muž, který údajně pracuje v nadaci pro záchranu sociálně slabých dětí, ale ve skutečnosti natáčí dětské porno. Také jsou tu „elektrikáři“ , kteří nasazují svým obětem do bytů štěnice, aby je pak mohli vydírat. Otec, který udá vlastního syna a mladý muž, který si našel práci, ostatně svůj nový džob radostně hlásí své dívce.  Dívka ale neví, o jakou práci jde. Její milý chodí  za peníze obšťastňovat starší vilné dámy. Nejpozitivnější postavou je nakonec nešťastný otec, který shání peníze na transplantaci pro svého syna.  

O závislosti, smrti a záhrobí

V dalším polském filmu Les jsou vedle sebe dvě roviny vyprávění: v jedné se nemluvný a bázlivý syn stará o svého panovačného, ale nemohoucího otce. Myje ho, klade na lože. Ve druhé rovině otec a syn kráčejí lesem,  stařík upeče hada a nakonec svého syna bodne a upálí. Pokud přijmeme to, že druhá  rovina následuje až po rovině první, pak je jasné, že stařík bezmocného jen dělal. Můžeme ale přijmout i to, že rovina s upálením syna je časově první. Pak je lesní sekvence jen synův sen a reálné je jen to, jak se stará o nemohoucího. V každém případě pozoruhodný film stylisticky i obrazově.  Nový polský film Hel, který Kinga Debska natočila  v české  koprodukci  Rudolfa Biermanna a s Aňou Geislerovou v hlavní roli, není o mnoho veselejší. Psychiatr Piotr se stará o narkomany v detoxikačním centru, jeho partnerka Hanka (Geislerová) ho pokládá za úspěšného a bohatého lékaře. Piotr je ale ve vzrůstající míře závislý na heroinu. Padá na dno, Hanka ho začíná nenávidět. Je naznačen vztah Hanky a Piotrova  utajovaného syna z prvního manželství, ale všechno končí v krkonošských lesích, kde se lékař narkoman zotavuje. Pád lékaře v podání Pawla Królikowského je bravurní.  Na celý obsahově neveselý projekt dohlížel známý polský režisér Juliusz Machulski (Sexmise). Je zřejmé, že Hel má šanci zaujmout široké festivalové publikum v různých zemích Evropy.

Film Nádherné léto je svým způsobem objev festivalu -  a je to kupodivu film veselejší. Letos půjde do polské distribuce. Hlavní herečka z filmu Helena Sujecká  byla jedním z hostů festivalu. Ale i tady je záhrobí a kraluje smrt! Ve filmu Sujecká hraje osmnáctiletou dívku, kterou pronásleduje duch její matky. Tu zabil betonový panel spadlý z jeřábu. Dívka po maturitě shání práci a najde ji… v továrně na rakve. Nejde o rakve ledajaké. Jsou z kvalitního dřeva, dobře leštěné a s IT komunikátory uvnitř, kdyby nebožtík náhodou obživl. Dívka se stává asistentkou manažera pro truchlení.  „Tyhle IT rakve v Polsku existují, firma na výrobu rakví i výstava NecroExpo  byla ve filmu vytvořena podle skutečnosti,“ říká  Helena Sujecká.

Jakoby se smrt stala nejvyšší hodnotou polského filmu. Snímek, který už vstoupil  do polských kin jako „film v duchu Tarantina“ se jmenuje Zlý dům (Wojciech Smarzowski).  Odehrává se v roce 1978, kdy jistý Edward Środon prchá do necivilizovaných míst po smrti své ženy, která zemřela na mozkovou hemoragii. Začne jako zootechnik v podhorské vsi Mosty. Na tajuplném statku dojde k několika vraždám, které pak v druhé vrstvě příběhu vyšetřuje – už v době demonstrací proti režimu a  stanného práva  v roce 1982 – skupina stále opilých policistů. Hemží se to pijáky, udavači, vrahy a  zloději.  Ještě dřív , v době násilné konsolidace socialismu se odehrává film Růžička (Jan Kidawa-Blonski). Film natočený podle scénáře Macieje Karpińského  zachycuje   konec šedesátých let. Zatímco v Československu se uměle vytvářel obraz vnitřního nepřítele a kontrarevoluce, v Polsku se uměle vyráběly antisemitské kampaně. Estébácký kapitán Roman má za milenku tajnou agentku a pošle ji „rozpracovat“  známého disidenta – vysokoškolského profesora, který „škodí Polsku“ a tajně píše pro Svobodnou Evropu. Za každou cenu. Růžička profesora skutečně svede, ten se do ní naivně zamiluje, i ona je jím svým způsobem fascinována. Ale zároveň pilně donáší. Navzdory dobrým výsledkům postelové akce je estébák Roman vyhozen ze strany a utíká na Západ, možná donášet dál, ale to už je jen moje domněnka. A konečně film Boryse Lankosze Druhá strana mince se vrací do roku 1952, kdy mladá redaktorka Sabina s velkými brýlemi na očích hledá přítele – najde ho. A je jím… estébák. Dál už o ději filmu nic, film poběží v Karlových Varech.

Ztráta identity

Svět pornoproducentů, podvodníků, estébáků  a opilců  zdá se ovládá polský film.  Deziluze, která začala v době socialismu, trvá dál. Ne nadarmo v den, kdy festival skončil, vyšel  polský deník  Gazeta Wyborcza s článkem Poláku, kdo jsi?  Autor tu píše o polské ztrátě identity, o vizi světa zredukovaného do rozměru americké střílečky, na obsesi rusofobií, na vládu nonsensu a brutality.  Postavy polských filmů marně hledají své kořeny, svou národní identitu. Jsou dědici  nadvlády tajné komunistické policie. Je to svět, pronásledovaný duchem Katyně.  „Můžou za to Rusové, aspoň plno z nás si to myslí,“ říká festivalový řidič o příčinách novodobé polské „katyňské“  tragédie z 10.dubna 2010.  Ostatně dokumentární film Horní Slezsko (režie Michal Majerski)  vypráví o létech germanizace a polonizace tohoto území – což vyústilo ve ztrátu identity obyvatel a do mnohých útěků za hranice. Člověk, který není nikde doma, se stává nomádem polského filmu.
 
A nejsou  nakonec  slovenské  filmy  Osadné a Hranica o tomtéž?  Jde na první pohled o nenápadné  filmy, jímž  festivaly prodloužily život a díky festivalům se o nich mluví v Evropě.   A dalším překvapením je pro mě i to, že na českou „doma vařenou“  komedii  Muži v říji, uvedenou na závěr lagowského  festivalu, bylo plno. Ano, byla to jedna z mála komedií na festivalu.  Nicméně ukazuje se, že i našim komediím, jejichž kariéra v domácích kinech je už prakticky u konce,  mohou festivaly prodloužit život. Muži v říji poběží na MFF Karlovy Vary v rámci sekce Dny kritiků Variety, pro kterou snímky vybírají američtí filmoví kritici. Těžko být prorokem doma, natož u lagowského jezera.

Radovan Holub, Lagów