HITLER V HOLLYWOODE ROZDELIL KARLOVARSKÉ PUBLIKUM

Jeho hlavním argumentem je, že Hitler chtěl vytvořit silný evropský filmový průmysl - a proto se s ním setkávali i američtí filmoví producenti. Chtěli buď jeho plán zastavit nebo do velkých evropských produkcí, které Hitler plánoval, aspoň prosadit americké hvězdy. V roce 1947 však jakoby náhodou producenti vzdávají natáčení svých filmů a sen o vytvoření velkého celoevropského studia se hroutí. Hlavním architektem plánu obrovského hollywoodského studia v Evropě byl belgický režisér Luis Aramcheck. Svou velkou myšlenku měl s různými evropskými producenty prezentovat na tehdy největším filmovém festivalu v Bruselu v roce 1947. K této prezentaci však nikdy nedošlo.

Film s doslovným úsilím zjišťuje podle dosud uschovaných hotelových účtů, jestli režisér tehdy v Belgii skutečně byl nebo ne. Ukazuje se, že dorazit měl, ale nedorazil. Část studia byla mezitím postavena na Maltě, ale výroba se tu nikdy nerozběhla. Za tím vším má podle filmu stát CIA, která neměla zájem na tom, aby se v Evropě vytvořila protiváha Hollywoodu. Dnes Aramcheck říká, že evropský film je „dandismus z trosek“. Domnívá se, že evropský film skončil druhou světovou válkou. V závěrečné patetické scéně s režisérem žijícím na Maltě jsou zbytky celoevropského studia vyhozeny do povětří. 

Ve filmu se řeší i další otázky, např. to, jestli jsou evropské televize ve službách amerických producentů. Jednou z dokumentárních epizod je ta, kdy Micheline Presle je vyznamenávána za celoživotní dílo v Cannes a sedí vedle ředitele MFF Cannes Gillese Jacoba. Během závěrečných titulků vystupují velcí evropští režiséři a hovoří o globalizaci masových médií. „Svoboda informace neexistuje,“ říká ruský režisér Andrej Končalovskij. „Masová kultura je rozpínavá jako Římská říše,“ říká srbský režisér Emir Kusturica. „Americký filmový sen je fast food, kterým se krmí miliony lidí,“ konstatuje řecký režisér Theo Angelopolous.

Stylisticky je tento zatím nejzajímavější film soutěžního programu mixem mezi dokumentem, fikcí a soap operou. Dokumentární epizody jsou rozpuštěny v hraných, ty ale nejsou „dohrány“ a vracejí se zpátky k archivním záběrům a dalším autentickým momentům. Film je patrně nejodvážnějším mixem dokumentu a výmyslu, jaký jsem dosud viděl. Je to plamenná apoteóza evropského filmu.

Radovan Holub