NAJVÄČŠÍ FESTIVAL AMERICKÉHO KONTINENTU

NAJVÄČŠÍ FESTIVAL AMERICKÉHO KONTINENTU

článok



Největší festival amerického kontinentu se snažil sáhnout do svědomí doby – MFF v Torontu, 6.-16.9.2012

V problémových zemích

V době 37.Mezinárodního filmového festivalu v Torontu, přesně 8.9., vypukla aféra s antimuslimským videofilmem Nevinnost Muslimů, vyprodukovaným v Los Angeles. Protesty a demonstrace Muslimů proti znevažování proroka Mohameda se rozhořely už v době festivalu na různých místech planety. Festival skončil 16.9., ale aféra s nactiutrhačným filmem běží dál. Torontský festival narazil na konfrontaci s muslimským světem už v září 2001, kdy se uvažovalo o předčasném skončení festivalu kvůli útoku na World Trade Center v New Yorku. Opakovaně se snaží prostřednictvím svých filmů přispět k řešení neřešitelné otázky Izraele a Palestiny.

Palestinsko-jordánsko-řecký film Když jsem tě uviděl (When I Saw You) režisérky Annemarie Jacir se vrací do roku 1967, kdy arabské státy utrpěly drtivou porážku od Izraele během Šestidenní války. Statisíce obyvatel Palestiny se tehdy stáhly do utečeneckých táborů v Jordánsku. Z Palestiny utíká i jedenáctiletý Tarek, který se posléze přidá k tajně vyzbrojovaným palestinským bojovníkům operujícím na hranici Izraele. Známý izraelský režisér Eran Riklis se ve filmu Zaytoun vrací do roku 1982, kdy vypukla válka mezi Libanonem a Izraelem. Palestinci prchají tentokrát do  utečeneckých táborů kolem Bejrútu. Právě tam se vytváří zvláštní přátelství dvanáctiletého palestinského bojovníka a izraelského vojáka, sestřeleného těsně u tábora, kde žijí Palestinci. A do třetice ve filmu Nevyhnutený (Inescapable) líčí kanadská režisérka Ruba Nadda prudkou otáčku v životě kanadského podnikatele syrského původu Adiba (Alexander Siddig), jehož starší dcera se neočekávaně vypraví z dovolené v Řecku do Sýrie a zmizí. Adib se okamžitě vypraví do Sýrie, aby ji našel. Po třiceti letech se snaží obnovit staré politické kontakty z doby, kdy sám bojoval po boku sunnitů proti vládnoucí alavitské menšině a proti vládním vojskům. Všechno nasvědčuje tomu, že mohl být vyzvědačem ve prospěch Izraele. Pomáhá mu také bývalá arabská družka Fatima (Marisa Tomei). Celá syrská část filmu byla však natočena v Jihoafrické republice, protože Sýrie je příliš nebezpečná pro takový film. Štáb filmu tedy reálně končí na hranicích Jordánska a Sýrie a odlétá na jih Afriky. Režisérka Nadda je Kanaďanka se syrskými kořeny, která se sice narodila v Kanadě, ale žila několik let v Sýrii. „Vždycky mě fascinovaly osudy utečenců do Kanady, protože jsem si představovala, co všechno nechávají za sebou: rodiny, svá tajemství, minulost ,“ řekla v Torontu Nadda. Film už stačil vzbudit negativní reakce mezi příznivci syrského prezidenta Bašára al-Asada. „Potom, co jsme dali trailer filmu na YouTube, mě chtěli někteří lidé zabít a psali v detailech, co udělají s mým tělem, až mě chytnou. Je to zajímavé, protože jsem se tolik let snažila přesvědčit různé činitele o tom, co se děje v Sýrii, jak tam pracuje tajná policie, jak funguje diktátorský režim a jaké je tam bezpráví a nezákonnost. Setkávala jsem se s prázdnými pohledy, ale dnes už to lidé chápou. I tady v Kanadě. Dneska mám opravdu strach. Každá scéna z filmu byla otiskem toho, co jsem zažila v Sýrii jako mladá holka. A mně moc záleží na tom, aby se víc lidí zajímalo o to, co se dnes v Sýrii děje.“

Najväčší festival amerického kontinentu Najväčší festival amerického kontinentu


Banalita zla

Osudy filmů o Blízkém a Středním východě jsou každý rok podobné. O filmech se píše v kanadských i amerických novinách, mluví se o osudech jejich autorů a lidí, co tam žijí. Celkem nic se ale nestane. Film je příliš slabý, je jen ozdoba, je to hezká věc na dívání a inspirace k dlouhým diskusím. Filmy z Toronta pak putují po vysokých školách, pořádají se k nim semináře, ale svět se příliš nezmění. Možná jsou dobré proto, abychom si uvědomili, že existují země s mnohem většími bolestmi, než máme my. Dlouhé akademické diskuse jistě čekají i německý film Hannah Arendová od režisérky Margarethy von Trotta, která se specializuje na výrazné postavy německých dějin. Jde o životopisný film o německé židovské politické myslitelce, počínaje jejím vzplanutím k filozofu Martinu Heideggerovi až k jejímu útěku z koncentračního tábora ve Francii do Spojených států. V centru filmového příběhu je její pobyt v USA a zrod její kontroverzní publikace Eichmann v Jeruzalémě, napsané původně pro The New Yorker. Tam Arendtová promýšlí proces a Adolfem Eichmannem v roce 1961, při kterém byla osobně přítomna. O Eichmannovi je známo, že byl odpovědný za celou logistiku přesunu Židů do koncentračních táborů, ale během procesu tvrdí, že nezabil jediného z nich. Eichmann byl tehdy odsouzen k trestu smrti, ale Arendtová s tím příliš nesouhlasila. Říkala, že „Eichmann nebyl mefisto, ale byrokrat, byl jen jednotkou zabijáckého systému“. Von Trotta tak na případu Arendtové zdůrazňuje, že je sporné, pokud jsou odsouzeni lidé, neschopní myslet. To, jestli byl Eichmann schopen samostatně myslet nebo jen slepě plnil příkazy někoho jiného, nastoluje film jako velkou otázku. Arendtová také tvrdí, že „Eichmann nebyl s to dělat morální rozhodnutí.“ Na druhé straně ve svém pojetí „banality zla“ konstatuje, že „největší zlo je to, které vytvářejí průměrní lidé“ – jako právě Eichmann. Ve své plamenné řeči před studenty The New School v New Yorku zdůrazňuje, že průměrný člověk vytváří zlo, pokud funguje v systému, který zlo umožňuje, ale že sám o sobě není netvor. Zlo, zdůrazňuje myslitelka, není záměrný ďábelský čin, ale téměř nezáměrná ignorance důsledků vlastních činů. To, že zpochybnila schopnost samostatného úsudku u jednoho z nejvyšších nacistických pohlavárů, vedlo ke skandálu a málem k vypovězení Arendtové ze Spojených států. „Židovka rozšiřuje lži o vlastním národě,“ tvrdilo vedení školy ještě než Arendtové stoplo její přednášky. Hannah Arendtovou hraje Barbara Sukowa, která dala filmu rozměr lidského dramatu. Arendtovou hraje civilně, stále s cigaretou v ruce, jako perfektního řečníka a jako slabou, ale paličatou ženu. Do velké části filmu jsou prostříhány záběry z procesu s Eichmannem. Ten na mnohých z nich vypadá skutečně jako hlupák, jako „trottel“, jako nesvéprávný úředník, který „za nic nemůže a nic nevěděl“. Je však obtížně uvěřitelné, že byl jen hlupák a byrokrat, protože lidi jako on rozhýbali celou mašinerii zla. Co tedy bylo na začátku? Různí Eichmannové nebo systém, který Eichmanny využil?

Příjemní dědečkové, kteří vraždili

Těžko říct, jestli drama nacistické „lidské nuly“ není méně alarmující než příběh několika zabijáků, kteří vyvražďovali komunisty v roce 1965 během vojenského puče v Indonésii. Vybíjení komunistů si vyžádalo mezi půl miliónem až miliónem obětí a vedlo k rozprášení komunistické strany. Suhartova armáda využívala k boji proti komunistům gangstery a polovojenské jednotky. A právě velitelé těchto jednotek se rozhodli poprvé v dánsko-norsko-britském dokumentárním filmu Akt zabíjení (The Act of Killing) promluvit o tom, jak to tehdy bylo. Velitel popravčí čety Anwar Congo vypráví, že dodnes je na místech zabíjení „mnoho duchů, protože tu bylo zabito mnoho lidí, teklo tu mnoho krve a všude byl strašný puch“. A dodává: „Oběti jsme bili, přejížděli auty a strkali jim klacky do konečníku…,“ říká. Congo přiznává, že se dodnes politicky angažuje proti novým formám komunismu. Zabijáci , kteří vraždili před 47 lety, jsou dnes docela milí, přívětiví dědečkové. Na rozdíl od Eichmanna neříkají, že jen konali příkazy, ale hrdě se doznávají, dokonce inscenují to, jak a kde zabíjeli. Dnešní politiku lidských práv neuznávají, mezinárodního trestního soudu v Haagu se nebojí. „Zabíjeli jsme a nikdy nás nikdo neobvinil,“ říkají. „Dnes je třeba zabíjet neokomunisty. Lidi jako my jsou přece všude na světě, tak proč z toho dělat problém?“ Příjemní dědečkové, kteří vraždili, jsou svým způsobem větší kreatury než nacistický byrokrat Eichmann.

Najväčší festival amerického kontinentu Najväčší festival amerického kontinentu


Střet civilizací zajímá Dány, Čechy už míň

Je zajímavé, že nejvíc kontroverzních politických příběhů natočili Evropané. Američané se kromě filmu Argo drželi stranou politiky. Ostré americké politické filmy, které vznikaly v době George W. Bushe, se zdají být minulostí. Evropané dokonce přispěli k tématu střetu civilizací víc než jiné kinematografie. Zazářila například malá dánská kinematografie, která má omezené finanční prostředky a omezený počet diváků. Dánský film Únos (A Hijacking) pojednává o aktuálním pirátství v Indickém oceánu. Dánskou nákladní loď, plující do Indie, zachytí u afrických břehů somálští piráti. Děj se odehrává dílem v sídle loďařské firmy v Kodani a dílem na lodi, kde rukojmí zápasí o přežití. Firma najme profesionálního vyjednavače. Ten svolá představenstvo firmy a vysvětlí, že v kauze únosu nesmějí hrát žádnou roli emoce, že „jde o obchod jako každý jiný“. Piráti požadují 12 mil. dolarů, firma nabízí jen 250 000. „Jde o tržní cenu,“ zdůrazňuje vyjednavač. Rodiny unesených ale případ komplikují, protože do „tržní“ kauzy vnášejí emoce. Ukáže se, že pro únosce čas vůbec nic neznamená a Evropané nakonec ztratí nervy. Únos je thriller, který diváky v Torontu doslova přikoval v sedadlech. V téhle souvislosti vzpomínám na seminář, kde se slovenští a čeští filmaři shodli, že největší inspirací by pro nás měla být právě dánská kinematografie – malá země, malé rozpočty filmů, žádné velké hvězdy. Dánové ve filmu Únos dokázali skloubit téměř nemožné: skutečně žhavé téma, přitažlivé zpracování, nízký rozpočet a mezinárodní srozumitelnost. V tomto ohledu nelze nevzpomenout na nový film Jana Hřebejka Svatá čtveřice. Je to film, který se také odhodlal ke skoku do dálav a dostal se do Toronta. Hřebejkův film byl na festivalu přijat docela kladně, bez velkých emocí, moc se o něm nepsalo a reakce diváků byly podle producenta filmu Rudolfa Biermanna nadšené.

Březina o Hřebejkovi

Hřebejkův film v Kanadě recenzoval přítel českého filmu a bývalý disident Aleš Březina. Osud Březiny je zajímavý. Po vyloučení ze všech možných československých socialistických škol, odmítnutí vojenské služby z důvodu svědomí , stržení okupační vlajky z bohosloveckého semináře a následném věznění utekl Březina roku 1981 z Československé socialistické republiky a založil v Torontu československý čtrnáctideník Satellite 1-416. V Československu natočil v letech 1973-1976 provokativní experimentální film …a andělé jeho bojovali s pozdějšími  mluvčími Charty 77 Janem Kozlíkem a Milošem Rejchrtem, dále s Michaelem Kocábem, Evženem Battěkem a s básníkem a dramatikem Pavlem Rejchrtem. O tom všem napsal unikátní vzpomínkovou knihu Řetěz bláznů (Evangelické manufakturní alternativní nakladatelství Eman, Benešov 2012). Březina řekl, že reakce na Hřebejkův film nebyly v Torontu ani příliš pozitivní, ani příliš negativní. Sám o filmu napsal: „Zvláštností ostrova Salt Cay, kde se příběh odehrává, je to, že je tam více oslů než lidí. 18. srpna 2009 informuje server novinky.cz o tom, že česko-slovenská investiční skupina J&T figuruje ve skandálu na tomto ostrově, který přivodil pád premiéra bývalé britské kolonie Turks a Caicos Michaela Misicka. Ostrov má rozlohu kolem 6,5 kilometrů čtverečních a má své vlastni letiště. Podle Hřebejka byl jediný hotel na ostrovu zničen hurikánem. Autoři příběhu tento živel neopomenuli. To, že sourozenci Hynek a Viktorie Čermákovi představují ve filmu manželskou dvojici, je svým způsobem ve filmu rovněž netradiční záležitost. Jestliže měla skupina J&T zájem podnikat na tomto ostrůvku poblíž Dominikánské republiky, pak nezní ani nepravděpodobně, že dva čeští elektrikáři Ondra a Vítek jedou na tento ostrov opravovat hurikánem poškozené elektrické vedení. Do Karibiku je doprovázejí i jejich manželky. Obě rodiny mají skutečně sousedské vztahy. Navíc film obsahuje tři generace, z nichž sexuální morálka těch mladších je pohoršlivá pro ty starší.“ Tolik citát. Březina zůstal vůči filmu gentlemanský asi tak jako publikum v Kanadě. To, že jeden z nejtalentovanějších českých režisérů měl možnost sáhnout si na podobné téma jako Dánové v Únosu, ale zůstal na úrovni bakalářské historky o krásách gruppensexu, nevyčetl Březina ani jiní kanadští diváci Hřebejkovi ani slovem. Ostatně letní komedie jsou také potřebné, to ví každý. Že je v českém filmu nějak moc těch lehkých příběhů napěchovaných Švejky a různými amatérskými komedianty, to na filmovém festivalu s největším žánrovým rozptylem mezi festivaly nemusí vadit.

Najväčší festival amerického kontinentu Najväčší festival amerického kontinentu


Krásný apolitický Bollywood

Abych nezapomněl – v Torontu neběžely jen ostré politické filmy jako Argo v režii herce Bena Afflecka – třetí celovečerní film slavného herce. Jde o thriller inspirovaný nedávno odtajněnou operací, kdy se CIA a kanadské tajné služby snažily propašovat šest Američanů z Teheránu. Příběh filmu se vrací do roku 1979. V té době několik set íránských studentů obsadilo velvyslanectví USA v Teheránu a zajalo tam 66 amerických rukojmí, z nichž šesti se podařilo utéct na kanadské velvyslanectví. Ostatní byli propuštěni až v roce 1981.

Zcela apolitický (kromě několika narážek na americkou byrokracii při vstupu do země) je bollywoodský film English Vinglish v režii indické režisérky Gauri Šinde. Indická megastar Sridevi tu hraje milující matku z indické Puny, vzorně se starající o rodinu a o manžela. Když letí do New Yorku za svou neteří pomoct jí s přípravou svatby, narazí na meze své jazykové nevybavenosti. Neumí si objednat ani neperlivou vodu, protože neví, jaký je rozdíl mezi slůvky „still“ a „sparkling“. A tak se rozhodne sama o sobě a bez vědomí rodiny chodit do jazykové školy. Tam se setkává s rázovitými typy z celého světa, zamiluje se do ní francouzský kuchař, který si chce v New Yorku otevřít restauraci, a nakonec všichni svorně tančí na svatbě. Je to duši oblažující film s charizmatickými typy a silným magnetismem, když třeba láskou zkoušená Šaši zazpívá „Heart in Trouble“. A nakonec dává tančící Indka přednost svému manželovi, i když si někdy připadá jako „odpadkový koš“, jak sama říká. A člověk si právě na velkém festivalu uvědomí, že krásné, dokonale natočené, antidepresivní, ale přece jen trochu smutné příběhy je to, co nám chybí.

Radovan Holub, Toronto
autor je publicista a programový spolupracovník MFF Bratislava


autor Radovan Holub 24.9.2012
Meno:
ODOSLAŤ
:)
0 z 10
0 z 10
FILMOVÉ PREMIÉRY
7.10 |
hodnotenie 6/10
7.10 |
hodnotenie 7/10
7.10 |
hodnotenie 6/10
7.10 |
hodnotenie 6/10
7.10 |
hodnotenie 7/10
14.10 |
hodnotenie 8/10
14.10 |
hodnotenie 6/10
14.10 |
21.10 |
NAJČÍTANEŠIE
|NIE JE ČAS ZOMRIEŤ
4
hodnotenie 7/10
|VENOM 2: CARNAGE PRICHÁDZA
5
hodnotenie 6/10
|SQUID GAME
2
hodnotenie 8/10
|SPRÁVA
0
hodnotenie 7/10
|GUNDA
0
hodnotenie 9/10
|KAŽDÁ MINÚTA ŽIVOTA
0
hodnotenie 7/10
|FESTIVAL PÁNA RIFKINA
0
hodnotenie 7/10
|PREDTUCHY
0
hodnotenie 6/10
|SCÉNY Z MANŽELSKÉHO ŽIVOTA
0
hodnotenie 8/10
|REKONŠTRUKCIA OKUPÁCIE
0
hodnotenie 7/10
FILMOVÉ NOVINKY
REBRÍČEK SK
01 |
návšt. 20018
02 |
návšt. 5819
03 |
návšt. 4263
04 |
návšt. 2948
05 |
návšt. 2226
06 |
návšt. 1414
07 |
návšt. 1090
08 |
návšt. 1113
09 |
návšt. 589
10 |
návšt. 616
REBRÍČEK US
01 |
$55,2 mil.
02 |
$31,8 mil.
03 |
$10,1 mil.
04 |
$4,3 mil.
05 |
$1,4 mil.
06 |
$1,2 mil.
07 |
$1,0 mil.
08 |
$1,0 mil.
09 |
$0,710 mil.
10 |
$0,387 mil.
SOCIÁLNE SIETE
KOMENTÁRE
Kinema.sk - filmy, seriály

sector logo
network
ISSN 1336-4197. Všetky práva vyhradené. (c) 2021 SECTOR Online Entertainment / sector@sector.sk