BERLINALE - FILM O IRÁNSKEJ RODINE A O TERORIZME

Nový film o teroristech RAF sleduje především rodinné pozadí teroristky Gudrun Ensslinové. Hraje ji Lena Lauzemisová. Baadera ztělesnil Alexander Fehling, který se letos stal evropskou Shooting Star v programu prezentovaném během Berlinale evropskou organizací European Film Promotion. Tedy organizací, která v Karlových Varech uvádí Dny kritiků Variety. Film Kdo, když ne my se sousřeďuje mnohem víc na rodinné pozadí než Baader-Meinhof komplex. 

Zachycuje univerzitní léta Ensslinové v Tübingen od roku 1961. Tam se dívka  seznámila se svým budoucím partnerem Bernwardem Vesperem, váhavým intelektuálem s nacistickou rodinnou anamnézou. Později lektorka literárních věd Ensslinová vystupuje ostře proti nacismu a zejména proti tomu, že staří nacističtí pohlaváři docházejí v Západním Německu uznání. Komunismus považuje za problém, uměle vytvořený skupinou imperialistů, kteří potřebují mít  vnějšího nepřítele.

Dalším momentem politického zrání Ensslinové je válka ve Vietnamu a  levicové demonstrace v Západní Evropě. Dívka se připojí k západoberlínské levicové bohémě, k SPD, později k "nové opozici" a zradikalizuje ve vztahu s Andreasem Baaderem. "Každý, kdo pracuje pro nespravedlivý imperialistický systém, je nespravedlivý," říká. Pod heslem "Ať shoří supermarkety, chrámy konzumu" podnikne skupina Andrease Baadera několik akcí v Západním Berlíně a ve Frankfurtu. V roce 1970 se Baader s Ensslinovou snaží uprchnout ze země, která "se blíží k fašismu",  ale jsou zajati, uvězněni a 18.10.1977 spáchají sebevraždu ve vězení Stammheim ve Stuttgartu - rok po Ulrice Meinhofové.

Film je velmi aktuální, protože neuvěřitelná mezinárodní expanze RAF od Evropy po Japonsko zůstává dodnes nevysvětlena. Film vedl k horké diskusi, protože část teroristů z RAF buď uprchla (většinou do muslimských zemí), část se zabila. Druhá generace RAF je doposud uvězněna. Titul působí zcela jinak než Baader-Meinhof komplex. 

"Chtěl jsem vylíčit zejména rodinné prostředí protagonistů, protože běz něho jsou jejich politické skutky nesrozumitelné," řekl na tiskové konferenci režisér Andres Veiel. Zatímco Baader-Meinhof komplex zachytil revoluční nadšení RAF jako úchylku, film Andrese Veiela působí  až nostalgicky. Jakoby se ptal, jestli by současná společnost přece jen nebyla lepší, kdyby by se bývalo podařilo zničit chrámy konzumu i vykořisťovatele. V podstatě všechno to, co vadilo RAF, se nyní ve společnosti opakuje  znovu. Tentokrát bez RAF. "Dnes máme místo Frakce rudé armády Frakci zelené armády a Al Kájdu, nic se nezměnilo" poznamenal jeden z novinářů.

Radovan Holub, Berlín