Ako vznikal film Alois Nebel

Příběh filmu Alois Nebel začíná na podzim roku 1989 na železniční stanici Bílý Potok v Jeseníkách, kde slouží jako výpravčí Alois Nebel (Miroslav Krobot). Nebel je tichý samotář, kterého čas od času přepadne podivná mlha. Nejčastěji se mu v ní zjevuje Dorothe (Tereza Voříšková), oběť násilného odsunu Němců po 2. světové válce. Šedivé dny na nádraží v Bílém Potoce na sklonku socialismu líně plynou, výhybkář Wachek (Leoš Noha) společně se svým otcem (Alois Švehlík) kšeftují s důstojníky sovětské armády. Poklidnou atmosféru naruší jednoho dne Němý (Karel Roden), který překročí hranice se sekyrou v ruce, aby pomstil svoji matku. Halucinace nakonec Nebela přivedou do blázince a přijde o místo výpravčího. Vydá se do Prahy hledat jinou práci u dráhy a na Hlavním nádraží najde svou životní lásku, toaletářku Květu (Marie Ludvíková). Nebel se rozhodne vrátit zpátky do hor, aby se znovu setkal s Němým a souboj s temnými stíny minulosti dovedl do konce.

Tvůrci filmu nechtěli diváky ochudit o ojedinělou vizuální stránku komiksové předlohy, proto se režisér Tomáš Luňák rozhodl vytvořit film animační technikou rotoskopie, kdy natočený materiál s živými herci slouží jako podklad pro animaci (rotoskoping).

Pro tyto účely oslovili tvůrci filmu studio Tobogang, které se následně v čele s jeho majitelem, animátorem a především supervizorem animací Noro Držiakem podílelo na výrobě filmu jako jeden z koproducentů, a to jako výrobní složka zajišťující animaci a postprodukci. Tým Tobogangu zajistil překreslení natočených filmových scén do výsledné podoby animovaného filmu. Natočený reálný materiál byl animátorům pouze vodítkem, a to především pro animaci postav jako takových. Vše ostatní – dotváření prostoru, atmosféry, světelných nálad, stylizovaných vizí – je výsledkem tvořivé spolupráce supervizora Noro Držiaka, režiséra Tomáše Luňáka a výtvarníka Jaromíra Švejdíka.

Animační technika rotoskopie vznikla jako nápad průkopníka v oboru animace Maxe Fleischera, který v roce 1915 natočil svého bratra Davida v klaunském kostýmu jako podklad pro animovanou grotesku Koko The Clown. Techniku rotoskopie Fleischer také použil pro kreslenou postavičku Betty Boop a v celovečerních filmech Gulliver’s Travels (1939) či Mr. Bug Goes to Town (1941). Velkým úspěchem rotoskopie jakožto metody bylo pak uvedení Disneyho celovečerního filmu Snow White and the Seven Dwarfs do kin v roce 1937. Jednalo se o první film z Disneyho produkce, natočeného touto metodou. Mezi další snímky natočené pomocí rotoskopie patří například American Pop (1981) Ralpha Bakshiho, Waltz with Bashir Ari Folmana či Waking Life (2001) a A Scanner Darkly (2006) Richarda Linklatera, kde rotoskopie divákovi dovoluje vnímat herecké výkony na pokraji hraného a animovaného filmu. Právě snímek Waking Life, na kterém pracovalo zhruba třicet výtvarníků, byl pro adaptaci komiksové předlohy Aloise Nebela režisérovi Tomáši Luňákovi jednou z hlavních inspirací. Doslova technologickou renesanci pak rotoskopie zaznamenala v roce 1994, kdy byl digitální rotoskopický proces poprvé použit k programování počítačové hry Poslední expres ve společnosti Smoking Car Productions a posléze při tvorbě kultovní počítačové hry Prince of Persia.