Sector.sk
Kinema.sk
Onlinehry.sk
Plnehry.sk
Funny.sk
Pikosky.sk
Rozpravky.sk
Prihlásiť sa
RSS
Novinky > Rozhovor s režisérom filmu Jan Palach - Robertom Sedláčkom
Zimna wojna
The Girl in the Spiders Web
Robin Hood
The Old Man & the Gun

Rozhovor s režisérom filmu Jan Palach - Robertom Sedláčkom

| 16.8.2018



Jan Palach. Student, který se v roce 1969 upálil na protest proti sovětské invazi do Československa. Nekompromisní mladík, který přinesl krajní oběť v touze vyburcovat národ z okupační letargie. Jméno, které u nás zná každý. Film vypráví příběh posledních měsíců Palachova života, ukazuje cestu, na níž se z milujícího syna, oddaného přítele a citlivého, přemýšlivého studenta filozofie stala „pochodeň číslo 1“.

Film pozoruje posledních několik měsíců života Jana Palacha. Pozoruje jej na základě dostupných faktických pramenů a zároveň přemýšlí, co tomu mladému muži táhlo hlavou. Jan Palach nikomu z blízkých o svém rozhodnutí dopředu neřekl. Ani nenaznačil, že by byl něčeho takového schopen. Ve filmu prochází vztahem se svou přítelkyní Helenkou, bouřlivým kolejním životem roku 1968, soužitím s mámou doma ve Všetatech, zažije studentské brigády v Kazachstánu a Francii, chodí do školy, pozoruje a mlčí. Stejně jako se od podzimu 68 mění veřejný život, ráz ulic i výrazy lidí, stává se něco s Janem. Jak to, že si ničeho nevšimla jeho dívka, máma, spolužáci? Ještě to ráno si Jan vzal od mámy svačinu, na koleji vtipkoval se spolubydlícím a před odchodem do města se vysprchoval. Kamera po celý film sleduje Janovu tvář a snaží se zachytit okamžiky rozhodnutí…

Režisér Robert Sedláček, který film natočil podle scénáře spisovatelky Evy Kantůrkové, dodává: „Chci vyprávět tragický příběh Jana Palacha, který není dětsky naivním bojem proti totalitě, ale extrémním příkladem toho, kam až všudypřítomná konformita a přizpůsobivost dohnaná do krajnosti, může zavést citlivého jedince.“

Tvůrci

Robert Sedláček, režisér

Nar. 1973, absolvent FAMU, od roku 2013 rovněž působí na katedře režie hrané tvorby. Režisér desítek hodinových i celovečerních dokumentárních filmů se sociální a historickou tematikou v produkci ČT, které natáčí od roku 1997.

Od roku 2005 režisér hraných filmů v koprodukci s ČT (Pravidla lži (2006), Největší z Čechů (2010), Rodina je základ státu (2011) a přímo ve vlastní produkci ČT (Muži v říji (2009), Sráči (2011), Ženy, které nenávidí muže (2012). Spoluautor a režisér hraného cyklu České století (ČT – 2013, 14), Bohéma (ČT - 2017) a spoluautor a spolurežisér dramatického seriálu Život a doba soudce A.K. 1 + 2 (2014), režisér filmu Dědictví aneb Kurva se neříká (2014).

Jak složitá byla společná cesta Evy Kantůrkové a vás ke konečné verzi scénáře a čeho se týkaly nejčastější diskuse mezi vámi?

Mezi scenáristou a režisérem bude vždycky nějaké napětí, protože jsou to samostatně uvažující systémy. Jeden uvažuje v obrazech, druhý v textech, které jsou jistě taky obrazy, ale jiného druhu. Režie je spíš, abych řekl, konstelace, zatímco scénář je teze. Takže jsou to dva různé systémy vedle sebe – v našem případě i generační. Vždyť bych mohl být paní Kantůrkové synem, ne-li vnukem. A nemíním to nijak urážlivě, naopak to říkám s jistým úžasem, protože moje zkušenost je taková, že generace s odlišnou historickou zkušeností pro sebe příliš mnoho tolerance nemají. Eva Kantůrková je někdo, kdo se té doby dotkl, kdo ji žil, třebaže ani Palach není její generace. Já jsem se narodil tři a půl roku po Palachově činu. Už tyto výchozí konstanty znamenají, že pokud bych jako režisér měl před autorem, který to zažil, viděl a promyslel v širších souvislostech než já, sedět jako žáček a naplňoval jenom nějaké teze – to by neodpovídalo mně, nejsem ten typ režiséra. Takže úplně hladký let to nebyl. Ale já neznám autora, který by byl úplně ztotožněn s vizualizací svých tezí. Snad jedině ti špatní.

A v čem hlavně se vaše pohledy střetávaly?

Jak pojmout to mládí. My jsme se třeba vůbec nedohadovali o struktuře, ani o tom, kdo Palach je a co znamená jeho čin. V tomhle panovalo souznění. Narazilo to na sebe ve chvíli, kdy jsme nějakým způsobem hledali společný popis spontánního projevu mládí. Tam na sebe narazily generace, zkušenosti, prostředí, ze kterého kdo pochází. Tam právě bylo jiskření. I záseky z obou stran. Já jsem se musel brzdit v jisté spontaneitě toho mládí, protože paní Kantůrková nechtěla z dvacetiletých idealistů mít – když to přeženu – narcismem a konzumem posedlé posluchače komerčního rádia, smyslností posedlé živočichy a já zase nechtěl, řečeno s nadsázkou, aby to byly figurky jak z výroční zprávy Skauta nebo propagačního materiálu Světového kongresu křesťanské mládeže. Naštěstí se ukázalo, že Palach byl i v reálu tak unikavá postava, že jsme kličkovali v kresbě jeho charakteru za ním, než abychom si „hráli“ s ním. Film je společné dílo a autentický Palach, svědectví o něm, stopy po něm a „krajina po něm“ s výsledným rukopisem významně zahýbaly. Vstoupil do psaní i režírování a zkřížil vypravěčské plány mně i autorce. Já bych bez toho jejího textu a impulsu neměl možnost ani o tom takhle do hloubky přemýšlet. A ona by zase neměla tak divokýho režiséra. Kupodivu jsme ale třeba vůbec nebyli ve sporu v popisu vztahu mámy a syna. To bylo zajímavý.

S adaptací historických látek máte zkušenosti třeba díky televizním seriálům Bohéma nebo České století. Ty ale nemají přímé pamětníky. Byl v tomhle směru Jan Palach odehrávající se v nedávné minulosti odlišný?  Přece jen vám v tomhle případě mohou pamětníci „koukat na prsty“.

Pro režiséra to rozdíl není, pro autora asi jo, jako režisér jdete po dramatických situacích, které vám nabídne autor, po obrazech, nezabýváte se tím, jestli reálný předobraz postavy měl takový nebo jiný tón hlasu, jestli kdysi prošla dveřmi vztyčeně, nebo se ohnula… Mě zajímají modelové situace, přes ty něco pochopíte, ty se neustále opakují, ať je století jakékoliv, mění se jen tváře a jména, které prošly těmito zatěžkávacími zkouškami. Takže inscenuju a soustředím se na naléhavost toho okamžiku, který je mi předestřen. Pak, když začnou chodit příbuzní a stěžují si, sedím v tichu a přemýšlím. Je to prostě blbý, když máte příbuzného, který je veřejnou látkou. Nepatří ani nám, ani vám. Když je to pozitivní odstín postavy, trochu jako by čerpáte z jeho slávy. Když je to naopak negativní postava, nechcete, aby bylo cákáno na vaše jméno a dáváno to příliš do souvislostí. Tímhle se ale režisér nemůže zabývat, to ho dostihne, až film vyjede ven. Tvůrce zajímá, jestli udělal dobrý drama, nebo ne. Já nejsem historický fetišista ani badatel, jsem režisér. Hlídají mě historici – to je mimochodem moje nejoblíbenější vypravěčská profese – jenže s historiky je to jako s právníky. Jedna historická listina, k ní dva historici a hned máte tři interpretace.

Co bylo pro vás zásadní při hledání hereckého představitele titulního hrdiny? Jakými cestami se ubíralo vaše uvažování a čím vás přesvědčil Viktor Zavadil?

Postupoval jsem tak, jako vždycky. Věděl jsem, že nechci nikoho známého, kdo je spojován s určitou tváří. Herci většinou celou profesní kariéru pracují na tom, aby jejich tvář byla zapamatovatelná a stala se určitou značkou. Jenže u některých rolí je to špatně. Speciálně u filmů, na divadle jistě tolik ne. Takže tohle byl základ.  Aby nebyl vymáchanej v žádný komerci, aby jeho hlas neznali z rádia, aby jeho tvář nebyla proprána.  Tak jako Palach. Že se zjeví díky tomu činu a teprve pak se všichni zpětně ptají  - kdo to byl? Tak já jsem hledal herce, který přemýšlí, je křehkej a zároveň v něčem pevnej, tvrdej až krutej. Však jsem Viktora nejdřív vyzkoušel tím, že jsem ho obsadil do malé role bestiálního vraha v seriálu Život a doba soudce A. K. Hraje hlavního strůjce toho příšernýho zločinu, kdy tři mladíci vyhodili dívku z okna, a když zjistili, že to přežila, vytáhli ji zpátky do bytu, půl hodiny ji mučili, škrtili a ukopávali k smrti.  No a tam mi ukázal, že je umí. Minimalisticky a přece pudově, jak to mám rád. Žádná slintající vraždící bestie, která cení zuby jak Nicholson, když hraje vlkodlaka, ale panelákový ubohý vrah přesně českého střihu. Mrazivý výkon. Viktor pak zhubl deset kilo, chodil trénovat, odhodil ze sebe vraha a pomalu se stával Palachem.  To je velký výkon. Nejen intelektuální, ale i to, jak se během tří měsíců zcela fyzicky proměnil. Jsem od herců za ty roky vzhledem ke své náročnosti zvyklý na mnohé úsilí a proměny, ale tohle sledovat zblízka bylo i pro mě nové a něčím šílené.

V souvislosti s tou tvrdostí, jak o ní mluvíme, zmiňme scénu, kde Palach chladnokrevně topí štěňata…

To je scéna, kterou popisuje Honza mámě v dopise do lázní v září 68. Takový je venkovský život, jak ho znám i já. Eva Kantůrková souhlasila, ať tam tu scénu dám, když jsem ji při studiu Palachovy korespondence v archívu objevil, protože svědčí o tom, jak byl taky Jan přísně věcnej v životě. Kdyby takový nebyl, neudělá ten bolestnej čin sám na sobě.

Výjimkou byla ovšem známá herečka Zuzana Bydžovská, kterou jste obsadil do role Palachovy matky…

Dlouho jsem přemýšlel, kdo by ji mohl hrát. Zuzana tím, jak je jiná, než většina hereček, co znám, si o tu roli vlastně řekla nepřímo takto. Ona to neví, ale já jsem kolem ní dlouho kroužil, protože jsem ji chtěl pracovně potkat, jen jsem nevěděl, co by z věcí, které dělám, sedlo. A naráz Palachova máma. Mám pocit, že poprvé tu bude hrát babičku, to ji možná trochu vyděsilo a možná i zaskočilo, protože ona si ty role bere opravdu za své. A pak přišla fáze, kdy jsem chtěl zkoušet, mluvit o tom a tak, jenže Zuzana má taky svůj složitý svět a já se do něj v jednu chvíli nějak nevešel. Tak jsem šel za producenty s návrhem na změnu obsazení a vzpomínám si, jak se na mě Schwarcz a Maxa rozpačitě dívali a oba řekli jen – Nedělej to, dej na svůj původní instinkt… A měli pravdu. Já jsem nechtěl žádnou „národní vdovu“. Jsem alergický na ušlechtilé tváře vdov, matek hrdinů. Ono to tak většinou ani není. Hrdina je hrdina proto, že je trochu nevypočitatelnej, unikavej, neskladnej a to odněkud musí geneticky mít. A to bude tím, že v těch hlavách bude i něco jiného, než ty ušlechtilé babičky z adaptací Boženy Němcové. Zuzana Bydžovská je vynikající herečka, ale všechno jiné, než socha národní vdovy. Dobrý to bylo v tom, že ona má pořád ty mokrý oči. A já jí říkal: Zuzano, my je mít mokrý nebudeme! Protože ona celý ten film neví, co se stane. My hrajeme celou dobu o radosti! Radost! Ona má radost, že se kluk dostal na školu, že cestuje po světě, že má radost ze života…  V tom je ten příběh silnej. Skoro do poslední chvíle je to plný radosti, pod kterou ale nabývá na síle temný proud, o němž nikdo neví…

Čím si vysvětlujete, že po roce 98 nevznikl velký životopisný projekt o Janu Palachovi, nepočítáme-li Hořící keř, který byl ovšem hlavně o jeho matce a její advokátce a o tom, co chtěl systém udělat s palachovým činem…

Protože je to tenký led. Jak neudělat ikonu z člověka. Já sám bych si to téma nikdy nevybral.  Za to vděčím Evě Kantůrkové. Protože bych asi řešil to, co všichni: Kde máš příběh? Všichni vědí, jak to skončí. Jenže to u Ježíše a Husa taky, a přece o nich vznikají další a další příběhy. Tam jde o tu cestu. Zdánlivě to pro film ani zajímavé není, když za tu krátkou dobu svého dvacetiletého života nestačil ani nic zlého „napáchat“, vyválet se v prachu. Díky Evě Kantůrkové jsem to dal. Mám tu zkušenost, že jak některým věcem musíte utéct, aby vás nezničily, jiné si vás musejí najít, aby vám v něčem pomohly, posunuly dál. A mě ten Palach posunul v přemýšlení jak tvůrčím, tak obrazovém. A to je přitom velmi jednoduše točený. Ale je to dřina točit jednoduše, neokázale… Ano, setkání s Palachem bylo psychicky náročné.  Ještě jsem se ho nezbavil, pořád mě straší v hlavě…posunuje.

Čím bylo tohle natáčení pro vás jako režiséra nejnáročnější. Třeba ty velké komparzní scény s dobovou vojenskou technikou a autoparkem?

Ne, ne, tyhle „historické karnevaly“, jak já říkám plechy, to je rutina. Musíte na to samozřejmě vynaložit určité úsilí, je to jako řídit armádu. Máte ale na to spoustu pomocníků, profíků, kteří vědí, co mají dělat, umějí komunikovat. Já řeknu, co chci, a oni mi vysvětlí, co z toho je možné, a já přebuduju plány. To je řemeslo, když víte, jak ho udělat a neztratíte hlavu, pokud se vám něco nevede.  Nejtěžší ale je neztratit po těch tři čtvrtě roku kontinuitu. Udržet ji v hlavě, protože se točí na přeskáčku.  V případě, jako je tenhle, kdy se nejedná o žánrový film, ale subtilní psychologii, je náročné udržet věrohodnost postupné proměny postavy. Protože on o své proměně s nikým nemluví, žije den za dnem a okolo něj nikdo nic nezaznamená. Já si to všechno promítám v hlavě, aby to navazovalo atmosférou. Dlouho jsem si nepřipouštěl, jak je právě tohle vyčerpávající, jakou obrovskou daň si to od nás vybírá. Z toho mají režiséři nespavosti a ty stavy, že se o nich říká, že jsou blázni. To totiž dělá v hlavě i duši obrovskej nepořádek. Je to věčná hysterie a já to nesnáším. Je to roztříštěná existence. Na tom Palachovi jsem si zvlášť uvědomil, jak je to vnitřně náročnej projekt. Kdyby se to točilo ve třech místnostech s pěti herci, dobrá. Ale tady jsem tři čtvrtě roku hlídal uvěřitelnost intimního, křehkého příběhu a okolo mě pobíhaly stovky lidí, co inscenovaly kolektivní euforie, rvačky, demonstrace, průvody, jezdily tanky, historický auta, vlaky…to všechno na přeskáčku, na padesáti lokacích, žádná chronologie, léto, zima…a teď si tu jemnou linku, která je ta hlavní, udržte… to se nedá dělat pořád. Za prvé vyhoříte a za druhé se zblázníte.

Pomohla vám udělat si o něm obrázek osobní svědectví?

Samozřejmě jsem se potkal s jeho bratrem a také s hlavními kamarády – Žižkou a Bystřičanem. Oba ve filmu vystupují pod svými jmény. A víte, co bylo na těch pamětnících zajímavé? Že si ho ani jeden nepřivlastňoval. Dělal jsem portréty spousty známých lidí, ať už jako dokumentarista, nebo hrané postavy, a časté tendence vzpomínání pamětníků na někoho, kdo už není, je si ho přivlastňovat.  Ale tady jsem potkal lidi (a to je pro Palacha strašně vypovídající, jakými lidmi se obklopoval), kteří si ho nepřivlastňovali. Když o něm mluvili, tak se usmívali, vzpomínali na své mládí, a Palach se tam tak mezi nimi proplétal. Přemýšleli z té vzdálenosti padesáti let o něčem, čím si už nejsou přesně jistí, jak to doopravdy bylo. Což je sympatické. Čili Palach byl pro mě důležitý krajinou kolem něho, lidmi, které měl kolem sebe, kterými byl obklopen a kterým důvěřoval. Vůbec Jana Palacha nepatetizovali. Hluboce na mě zapůsobilo i setkání s jeho bratrem. Opatrně jsme vzpomínali, tam to pořád bolí, to jen tak neodezní. Blízcí po jeho činu zůstali poznamenáni. Kdo by nezůstal.  Nenávratně zasáhl a poničil stabilitu všech blízkých kolem něho. Ten čin byl statečný vůči moci, ale byl velmi tvrdý vůči blízkým. To jsem chtěl do filmu taky jemně dostat.


Ďalšie aktuálne filmové novinky
login facebok
Kinema na Facebooku
Kinema na Facebooku
Najčítanejšie články
Najčítanejšie články
Najdiskutovanejšie články
Najdiskutovanejšie články


Prichádza do kín
Prichádza do kín