Sector.sk
Kinema.sk
Onlinehry.sk
Plnehry.sk
Funny.sk
Pikosky.sk
Rozpravky.sk
Prihlásiť sa
RSS
Zaujímavosti > Spielberg mi ukradl scénu ze Spalovače
In den Gängen
Dobrá smrť
Whered You Go, Bernadette
Yomeddine

SPIELBERG MI UKRADL SCÉNU ZE SPALOVAČE

Spielberg můj film viděl dvakrát a záběr po záběru ho zkopíroval do svého filmu. Dokonce proběhlo mezi námi soudní řízení, ale v té době jsem ...
Spielberg můj film viděl dvakrát a záběr po záběru ho zkopíroval do svého filmu. Dokonce proběhlo mezi námi soudní řízení, ale v té době jsem ...

Je tomu rok, co odešel jeden z nejvýznamějších českých filmových kritiků Jiří Cieslar. Pro LtN rozhovor dokončil jeho syn. S Jurajem Herzem tedy o "trezorovém" Spalovači mrtvol, proč pro něj byla vojna horší koncentráku, a o tom, proč se v dětsví musel odnaučovat krást.


Patříte k těm, co mají „koncentráčnickou“ zkušenost. Jak jste ji jako dítě vnímal?

Ke konci války jsme byli posláni do koncentračního tábora. Na seřadiště nás postavili s mojí maminkou. Tehdy mě zachránila stará vězenkyně, neboť mé mamince pošeptala, že bude lepší, když mě dají do mužského tábora. Poslali nás do mužského tábora, který čítal přes pět tisíc vězňů. Ihned nás zahnali do sprch. Musíte si uvědomit, že v době, kdy jsme se do tábora dostali my, se už dávno vědělo o plynových komorách maskovaných jako sprchy. Všichni muži začali šílet a křičet, šílená hysterická scéna.

Ovšem měli jste štěstí…

Seděl jsem na lavici s malým klukem a říkal jsem mu, „vždyť stačí bouchnout do okna a jsme zachránění“. Naštěstí pro nás začala ze sprch téci voda. Mimochodem tuto scénu jsem později použil ve filmu. A také mi ji ukradl Steven Spielberg, deset let po mém filmu ji použil v Schindlerově seznamu.

Jak ukradl?

Spielberg můj film viděl dvakrát a záběr po záběru ho zkopíroval do svého filmu. Dokonce proběhlo mezi námi soudní řízení, ale v té době jsem neměl dostatek finančních prostředků a Spielbergovi právníci ty mé zřejmě přeplatili. Passer mi poté říkal, že jsem se neměl soudit, ale rovnou mu poslat šek k podepsání!

Natočil jste film Spalovač mrtvol, nakolik se v něm odrážela vaše koncentráčnická zkušenost?

Paradoxně pro mne koncentrační tábor nebyla nejhorší zkušenost. Horší byl  dvouletý nucený pobyt na vojně v klášteře v Teplé u Mariánských lázní. To byly léta 1958 až 1960. Rozkazovali nám primitivové, kteří přišli z dělnických profesí a rovnou dostali důstojnické frčky. Jenom za mého „pobytu“ v Teplé spáchalo sebevraždu šest kluků. Dodnes na ty dva roky vzpomínám jako na nejhorší teror mého života.

V čem mohl být pobyt na vojně horší než koncentrační tábor, kde byla minimální naděje na přežití?

Možná mi nebudete věřit, ale když jsme šli do koncentráku, věřili jsme, že se brzy sejdeme doma v Kežmarku na Slovensku, kdežto na vojně to bylo bez jakékoli perspektivy. A čím více se blížil konec, tím pomaleji čas ubíhal. Nedovedete si představit, co to je poslední týden na vojně. Když už jsem měl jít domů, zavolal si mě velitel pluku, že mi musí předat diplom. Jenže v táboře nebyl nikdo, kdo by ho nakreslil! Jediným únikem z beznaděje byl spánek. Tehdy jsme si říkali, co naspíš, máš.

Takže nemáte koncentráčnické sny?

Ne, po vojně se mi zásadně zdají sny jen z vojenského prostředí.

Zásadní lágrová zkušenost?

Když jsem se vrátil, bylo mi deset let. Jenže psychicky jsem byl dospělý. Navíc mí rodiče se brali relativně mladí a doma neexistovalo žádné tabu. Takže jsem přišel o své dětství. U nás v Kežmarku po válce bylo jedno kino, kde hrávali také nepřístupné filmy. U vchodu stál policista a nikoho mladšího osmnácti let dovnitř nepustil. Mne však ano. Děti křičeli, jak to že Herz může dovnitř? A on jim odpovídal, ten už ví všechno. Později v gymnasiálních letech už jsem se do toho kina nedostal.

Bylo těžké se zbavit návyků z lágru?

Měl jsem problém ve škole, neboť jsem kradl. Pro mne to nebyla krádež, ale tzv. organizovaní, což je slovo z koncentráku. Když jste tam něco neměl, musel jste si to nějak opatřit. A bylo jedno jak. Takže například můj otec neměl po válce na cigarety, tak já jsem mu je organizoval. Chudák otec se pak za mne styděl a musel je vracet. Trvalo dlouho než jsem přivykl běžnému způsobu života ve společnosti.

Jaký byl ve vaší rodině vztah k židovství jako náboženství?

Můj otec byl ateista. Soukromě se zabýval filosofickou vědou a srovnáváním náboženských nauk. Miloval Nietzscheho. Jedním z našich nejbližších rodinných přátel byl farář z Radenic, který u nás každý večer hrál karty. Říkal jsem tátovi, proč mu neřekneš, co si doopravdy myslíš o Bohu? Odpovídal mi, to nemůžu, vždyť je to můj kamarád. Chci tím říci, že já jsem na rozdíl od mého otce mnohem agresivnější  a údernější. Přestože moji rodiče byli Židé, slavili jsme Vánoce a měli i stromeček. Staří rodiče k nám proto nechodili na návštěvu.

Říkáte, že zásadní zkušeností byla vojna, dá se váš pobyt v Teplé vztáhnout ke Spalovači mrtvol?

Ve Spalovači mrtvol z vojny snad nic není. S vojnou jsem se vyřádil dostatečně s časovým odstupme při Černých baronech.

Hudbu vám nahrál Zdeněk Liška, jak na něj vzpomínáte?

Pracovali jsme spolu už na Sběrných surovostech. Podle mne to byl nejlepší filmový skladatel. Později jsem se dozvěděl, že se se Stanislavem Milotou, mým kameramanem vsadili o bednu šampaňského, že se film podle scénáře natočit nedá. Trpělivě jsem mu vysvětloval, kde přesně chci mít hudbu. Jenže on si vzal film domů do své střižny a udělal přesný opak. Kde jsem ji chtěl, nebyla, kde jsem ji nechtěl, byla. A musím říct, že jeho výsledná práce byla geniální. Nakonec musel Milotovi koupit bednu šampaňského. Kdybych o jejich sázce věděl dopředu, asi bych s ním nemohl pracovat, neboť jeho nedůvěra by mne hluboce ranila.

A proč tedy nakonec kývl na spolupráci, když vám nevěřil?

Protože film už byl hotový a obraz se mu zřejmě líbil. Ptal se mě jen na jednu jedinou věc, zda má ve filmu strašit nebo být shovívavý. Řekl jsem mu: podívejte se, strašení je tam dost. Chtěl jsem, aby film vzbuzoval v divákovi hrůzu. A hudbou, která není násilná se mu to podařilo ještě zvýraznit. Scény, kdy znějí valčíky jsou nádherné. Odehrávalo se to Reprezentačním domě. V tomhle byl Liška geniální.

Co mu na scénáři vadilo?

Velké množství záběrů a jejich nesmyslné spojení.

Někdo říká, že jste se hodně inspiroval Janem Švankmajerem, mají pravdu?

Honza Švankmajer byl můj spolužák, dokonce jsme se narodili ve stejný den, měsíc i rok a vídali jsme se i během vojny i když ne pravidelně, protež jsme nesloužili u stejného útvaru. Dělali jsme spolu i v Semaforu, takže nějaký vliv na mě mít musel. Třeba makrodetaily zvířat v zologické zahradě určitě jsou odvozeny ze Švankmajerovi práce. Věděl jsem, že když to udělám takhle, bude se to líbit mě i jemu. Stejně jako prolínačky jsou odvozené od Sartra. Na výtvarné stránce filmu se zásadně podílel můj dobrý přítel Antonín Dimitrov. V padesátých létech byl zavřený v Jáchymově za banální vzdor proti ničení impresionistických obrazů na akademii výtvarných umění. Utekl do Vídně, ale vrátili ho zpět. Po propuštění z Jáchymova si změnil jméno. Dělal mi titulky k mému filmu a společně se svoji ženou, návrhářkou kostýmů zpracovali např. ustřižená nahá těla s useknutými údy. Jenže v 68, ve dnech následující okupaci beze slova zmizel do ciziny. Z jeho podkladů jsem se později inspiroval. Ani jsme se nerozloučili. Jen mi v obálce nechal zabalený rozstříhaný fotky. Díky tomu, že jsem studoval loutkařství, mohl jsem si animace dělat sám a velice mě to bavilo.

Kde jste točil scény se zvířaty?

V zologické zahradě  v Praze. Na západě je úzus, že nejdříve musíte začít celkem a až poté jít do detailů. Měl jsem s tím v Německu s koproducenty o mnoho let později velký problém. Ale při natáčení Spalovače mrtvol jsem si mohl točit, jak jsem chtěl. Chtěl jsem postupně odhalovat divákovi prostředí, kde se nachází. Aby se to dozvěděl a skládal si to jako puzzle v hlavě.

Z herců mi vadí paní Rosůlková, jakoby příliš vybočovala.

Mým záměrem bylo vytvořit přeslazenou, afektovanou stařenku. Pro mne to byla roztomilá paní, kterou jsem obsadil do více filmů.

Hodně se vedl spor o tajemnou dívku, co vlastně symbolizuje?

Zajímavé je, že jsem se dozvěděl co symbolizuje především od kritiků. Jako že se jedná o tušení smrti. Ale všichni byli úplně vedle. V té době jsem chodil s jednou tanečnicí, která byl němá. Jelikož jsem ji chtěl mít při natáčení u sebe, vytvořil jsme pro ni tuto roly. Hrála mi i ve Sběrných surovostech. Nakonec mi před natáčením utekla, a jelikož role už byla napsaná, obsadil jsem mou návrhářku kostýmů, paní Anýžovou. Nakonec ve filmu hraje důležitou roly, Hrušínský se vždycky rozohní a když ji uvidí, ztichne.  Jakoby jeho potlačené svědomí.

Ilja Prachař, to musela být radost s ním pracovat…

Prachař mi hrál už Znamení raka, když mne odmítl Rudolf Hrušínský. Znali jsem se už od ??Brynycha, kde jsem dělal asistenta. Jedním z kritérií pro obsazení herce bylo, jak jsem s ním vycházel v osobním životě. Ilja Prachař byl vynikající  a především zajímavý člověk.

A Vladimír Menšík?

To byla jakoby absurdní dvojice, kterou jsem si vymyslel a která prochází celým filmem. Menšík své ženě neustále nadává, jak je pitomá a blbá. A když mu ke konci filmu zmizí, je najednou úplně vykolejený. Po letech mi Vladimír říkal, člověče, já jsem u tebe hrál a dodnes nevím koho. Vždycky se objevil na špatném místě, tam, kam ho dotáhla jeho žena. Nejhorší bylo, když jsme točili v Pardubicích scénu, kdy pochovává Kopfrkingl svou manželku. Všichni herci byly ve smutečním. Vladimír šel o pauze ven a všichni se kolem něho shlukovali, neboť úžasně vyprávěl. Bylo krásné léto, hromada černě oděných lidí uprostřed hřbitova, kteří se smály tak, že málem padaly na zem. Kolem chodili lidé a pokládaly květiny na hroby. Byl z toho velký poprask.

Jak jste přišli na mutující syna Kopfrkingla?

Měl jsem pomocnou režisérku, paní Lehovcovou. To ona našla mutujícího klučinu.  Postarala se i o obsazení dalších rolí, třeba ty všešchny babičky. Měl jsem ji moc rád. Onen klučina měl fantastický, husí hlas. Disonance jeho hlasu vedle profesionálního hereckého projevu byla způsobena předevší jeho mutováním v pubertě. Měl jsem velký strach, že kvůli srpnovým událostem bude následovat pauza v natáčení a on přestane mutovat.

Jak jste se dostal ke scénám z Tibetu?

To už je od Ladislava Fuchse. Vysvětloval mi, že za války měly oddíly SS spojení s Tibetem. Rudolf Hrušínský vždycky vytáhne knihu o Tibetu a najednou se objeví někde úplně jinde jakoby beze střihu. Používali jsem k tomu speciální objektiv, tzv. rybí oko. V té době u nás naprosto neznámá záležitost. Sám jsem netučil, že něco takového existuje, jen jsem věděl, že chci v některých záběrech zkreslovat. Stanislav Mikota se tehdy dozvěděl, že někde ve Francii takvou čočku mají a nakonec ji sehnal. Dnes bych netočil tolik záběrů. Raději bych byl více realistický, protože tím hrůzněji by ve finále film vyšel.

Když sleduji herecký projev Rudolfa Hrušínského, mám pocit, že je každý pohyb předem daný…

U Rudolfa byl zajímavý vztah ke slovu, vztah k přesnosti, která je nepřesná. Jak říkal Hogr, musíte být neustále v napětí, ale uvolněný. Rudolf byl vždycky při fašounském projevu uvolněný a velice hezky uměl pracovat s textem.

Jak byste nazval jeho herecký styl?

Ve scéně, kdy pohřbívá svou ženu, začíná klidným, pomalým hlasem a končí jako nacistický rétor při manifestacích. Neměl jsem potřebu příliš herce korigovat, věřil jsem jim a vážil jsem si je. Herci si musejí rozumět nejen mezi sebou, ale i řeči režiséra. S Rudolfem Hrušínským to bylo krásné, ale i složité. Dotáčeli jsem některé scény až po okupaci. A Rudlof najednou nebyl k sehnání. Dělnící ho schovali ve fabrice. Stanislav Milota s Vlastou Chramostovou ho museli osobně jet přescědčovat, aby pokračoval v natáčení. Byla to doba strachu, kdy nikdo nevěděl, co se bude dít. Vastně bylo štěstí, že jsme film dokončili.

Říkáte, že Pasáž je váš nejosobnější film, dalo by se to říci i o Spalovači mrtvol?

Pasáž je jediný film, který jsem připravoval tak dlouho. Měl jsem několik scénáristů a nakonec jsem si to musel upravit sám. Dialogy, situace, všechno podle svých představ. Natáčení se odehrávalo v horách, měl jsem sebou své děti, které celý den lůžovali. Večer přišli a já jsem jim četl. Byl to krásný čas.

Kdežto ten Spalovač není ve vás vevnitř…

Ne, to je jiný. Já jsem měl scénář předtím, který jsem chtěl dělat, jmenovalo se to One way ticket. Před Pasáží, když jsem byl v Německu. Měl to být film o člověku, který se dostane lanovkou do hor do sanatoria. Je tam profesor, který je futurista. A futuristé se vyznačují tím, že odmítají nemoci.V podstatě říkají, že v barvách a bláznovství se pacient léčí. On se tam tou lanovkou dostane a už nikdy se nedostane pryč. Je to obdoba Pasáže. Jenže ta lanovka by byla důslednější.

Jak vzpomínáte na přelomový rok 1968, kdy jste dotáčely Spalovače mrtvol?

Už tehdy jsem věděl, že se nikdy nebude opakovat příležitost točit v takové svobodě. Měli jsem peníze, mohli jsme točit, co jsme chtěli.

Rozhovor vedl Jiří Cieslar.

Literární noviny 3/2007, 15.1. 2007

2007-02-2020.2.2007 | Jiří Cieslar




login facebok
Fotogaléria k článku


Kinema na Facebooku
Kinema na Facebooku
Prichádza do kín
Prichádza do kín
Anketa
Anketa
Vaše názory
Vaše názory
stevosk | Roma
Najlepšie čo som v poslednej dobe videl. Vlastne natočil obyčajný život a hoci sa to dohráva v mexiku napriek tomu som t... >
Pat | Favoritka
topka! >
Jj | Trhlina
Podla mna to bol dost dobre spracovamy film. Tieto zmiznutia ako sa to stalo a podobne to je neoverene nikto to nevie kt... >
Popularna stavebnica-pred 30 -40 timi rokmi-zabaví donekonečna.(:stale >