PRÍZRAKY MINULOSTI V COTTBUSE

Letošní polský film aneb analýza minulosti

Největší proporci  na festivalu v Chotěbuzi zaujímal polský film.  I v době finanční krize má Polsko  kvetoucí kinematografii, kde paradoxně vzniká velké množství  celovečerních filmů, hraných i dokumentárních. To je při výpadku jednoho z hlavních financiérů – polské veřejnoprávní televize TVP fenomenální záležitost. Největší filmařský  boom nastal v roce 2009 – natočilo se zhruba šedesát celovečerních filmů. A točí se dál.  Velké a nákladné  produkce typu Ohněm a mečem však zůstávají  zatím stranou ve stádiu projektů  – peníze v Polsku jsou zatím jen na tzv. malé filmy. A ty přinášejí Polsku jak domácí diváky, tak úspěch na mezinárodních festivalech. Největším koproducentem polských filmů je Polský filmový institut (PISF), který investuje ročně do filmové produkce kolem 30 mil. Euro, což je při průměrných nákladech na jeden film 1 mil. Euro docela slušná částka.  Navzdory mezinárodním úspěchům (nebo právě proto?) listuje polský film v temných stránkách minulosti a ukazuje  i smutné stránky přítomnosti. V jednom z nejlepších filmových debutů letošního roku najdeme cenami ověnčený film Zero (režie Pawel Borowski) prošpikovaný  řadou deviantních existencí – je tu otec, který udá svého vlastního syna,  prostitut, který obšťastňuje starší ženy nebo pornoproducent, který hledá dětské herce tak, že se vydává za pracovníka nadace pro pomoc chudým dětem.  Polský film je důsledný a troufá si jak na téma současných válek, tak na firemní kulturu současného kapitalismu, tedy náměty, které se v ostatních  východoevropských kinematografiích téměř neobjevují  (většina sponzorů si nepřeje, aby praktiky velkých firem byly ve filmu jako téma).

Vzdor proti tomu, co bylo

Kontrola lidí za socialismu a estébáctví  je téma, které polský film zkoumá pod lupou.  Druhá strana mince (Borys Lankosz) prezentovaný už na MFF Karlovy Vary se vrací do doby stalinského teroru, kdy se mladá redaktorka uměleckého časopisu setká s agentem tajné policie, který ji začne využívat.  Jeden z nejlepších filmů letošního chotěbuzského výběru Všechno, co mám rád (Jacek Borcuch) se odehrává na malém městě u Gdańska v době po stávkách Solidarity v roce 1981, kdy na konci roku vyhlašuje  generál Jaruzelski v Polsku výjimečný stav. Hrdinou je gymnazista Janek.  Obyčejný kluk, který  se svými třemi kamarády hraje v punkrockové  kapele a chystá se vystoupit ve škole. Texty jejich songů  jsou však nazvány „antisocialistické“,  protože se v nich mluví  svobodě.  Rodinný background je ve filmu skvěle vymyšlen:  Jacek je optimistický mladý muž (v době  sílící diktatury),  jeho matka je odborářka s revolučními sklony, jeho otec  kapitán námořního vojska a tedy silně závislý na politickém establishmentu.  Zároveň ale svého syna hájí proti ředitelce školy, která se bojí průšvihu.   Jankova dívka  pochází z disidentské rodiny,  přičemž Janek se díky sázce s kamarády  vyspí s atraktivní  sousedkou,  manželkou vysoce postaveného  důstojníka.  Právě tento muž se postaví proti  rockovému koncertu ve škole (ze žárlivosti i z důvodů ideových)  a  Janek mu nakonec v parádní odvetné akci  rozbije auto železnou tyčí u betonových garáží, téměř přesně takových,  kde se z velké části odehrávají Šakalí léta Jana Hřebejka.  Borcuchův film je nominován za Polsko na Oscara a svým obsahem navazuje na český film  Šakalí léta,  maďarský  Made in Hungaria a slovenskou Muziku.  Takže dnes  máme  dokončené visegrádské pásmo filmů o tom,  jak hudba strhávala masky lidí i státní hranice. Polský film zrovna tak jako jeho filmoví předchůdci velmi pěkně ukazuje, že filmy o tragédiích minulosti nemusejí být těžké a srdceryvné.

Ještě hlouběji do minulosti se dostává přední režisér polského arthousu Jan Jakub Kolski ve filmu Benátky.  Příběh je vyprávěn z pohledu jedenáctiletého chlapce. Rodiče mu slíbili výlet do Benátek. Je však rok 1937,  blíží se napadení Polska nacistickou armádou, muži  musí do zbroje. Přichází válka, ale  na statku jako by šlo všechno svým starým tempem. Jen okrajově sem zasáhne  bojový střet,  objeví se tu propagandista německé armády, který pro nacistická média natáčí,  jak poklidně, ba idylicky  žijí Poláci  v době války.  Chlapec se utíká do zatopeného podzemí statku, kde si vytvoří  náhradní svět,  své  osobní Benátky.  A  není to nikdo jiný než tenhle malý snílek, kdo nakonec zastřelí místního kolaboranta.  Film je překvapivě dovyprávěn až do doby osvobození.  Je to poměrně pomalý, tichý a obrazově krásný film o ženách a jejich dětech, které zůstávají samy na okraji války. Možná i film o hrdinství mužů – vyslovený bez obrazů válečné fronty. Film o vzdoru, který poznamenává tolik současných polských filmů.

Traumata současného světa

Polské filmové příběhy jsou v rámci východní Evropy skutečně nejživotaschopnější. Je to dáno jednak množstvím natočených filmů, jednak rozvinutým systémem podpor,  jednak autorskou odvahou. Poláci se potřebují prostřednictvím filmu vyrovnat s minulostí plnou estébáků a stávkokazů, potřebují říct, že  současná doba přináší nové  úzkosti.  Rád bych tu zmínil nový film Jerzyho Skolimowského Essntial Killing – film je natočen v polsko-norsko-irsko-maďarské koprodukci. Skolimowski vystudoval v Polsku,  pracoval také v Československu, umí česky a žije  v Los Angeles. Jeho poslední film se zabývá útěkem bojovníka Talibánu, který byl chycen, zajat a je převážen do sběrného tábora někde na severu Polska (zajímavé: hraje ho americký kultovní režisér, herec a zpěvák  Vincent Gallo).  Téma Afghánistán se objevuje v letošních polských filmech ještě dvakrát. Ve filmovém hitu Jana Hryniaka Trik, kde se několik polských politiků a armádních činitelů rozhodne najmout zručného  falšovatele  stodolarových bankovek na padělání výkupného pro Talibán, který v Afgánistánu údajně zajal  vysokého polského diplomata. Samotné téma ošulení Talibánců je originální.  Nakonec  se ale ukáže, že politik unesen nebyl, všechno byla jen hra politické smetánky na to, jak  nafasovat státní peníze na domnělé výkupné a rozdělit si ho  mezi sebou.  Válka na Středním východě láká i filmaře, kteří na rozdíl od Hryniaka nemohou pomýšlet na komerční úspěch. Zpětněchodný film  Matka Tereza od koček (Pawel Sala) běžel už v soutěži MFF Karlovy Vary a vypráví v postupně se nabalujících retrospektivách o dvou bratřích, jejichž otec si v sobě nese  trauma z války v Afghánistánu, kde bojoval  a už  nikdy nebyl schopný přizpůsobit se civilnímu životu.  Oba bratři jím začali pohrdat podobně jako svou matkou, která sbírá kočky.

Emanuelle znovu v akci

Překvapivou návštěvnicí 20. MFF východoevropských filmů v Chotěbuzi byla osmapadesátiletá holandská star Sylvia Kristel. Žena, která v letech 1974- 1984 a pak ještě jednou v roce 1992, to jí už bylo čtyřicet let, natočila čtyři pokračování  francouzského soft erotického melodramu Emanuelle. K jednomu dílu dokonce  složil hudbu Serge Gainsbourg, jeden díl  byl natočen na Seychelech a všechny pojednávaly o citlivé dívce, která se ráda miluje. Pro nás byla ze západních televizí pašovaná Emanuelle symbolem  svobody v době, kdy ženy směly nosit maximálně minisukně. Filmy o Emanuelle byly v devadesátých letech napodobovány, ale šlo vesměs o plagiáty původního filmu, např. italská Černá Emanuelle.

Kristelová, která byla zvyklá ukazovat se na plážích v Cannes,  přijela do Chotěbuzi k filmu chorvatského režiséra Ognjena Sviličiče  2 slunečné dny. Byl to bezesporu jeden z nejlepších filmů festivalu. Sviličič potkal Silvii Kristelovou předloni na filmovém festivalu „Filmy od moře“ v holandském Vlissingen.  Bývalá erotická diva tam byla v porotě festivalu. Sviličič  ji nalákal na to, že film bude komedie a že se jí bude dobře hrát. Kristelová souhlasila. Pak uviděla, že film je mnohem složitější, že je to  psychologické drama. Ale nevzdala to. Při letošní premiéře filmu na MFF v chorvatské Pule se s ní setkal ředitel MFF východoevropských filmů v Chotěbuzi Roland Rust a pozval ji do Chotěbuzi. Herečka přijala. Město s pozůstatky socialistické architektury na ni podle jejích slov zapůsobilo pozitivním dojmem, řekla, že se tu cítí „velmi dobře“.  Proč roli přijala? Lákal  ji film, protože  před kamerou dlouho nestála. V současné době hraje jen v divadelní hře Calendar Girls, pojednávající o osamělosti starých lidí, hrajících  po kasinech.  Líbil se jí i scénář a natáčení samo,  i když se s východoevropskou nízkonákladovou produkcí zatím ještě ve své kariéře nesetkala. „Všechno šlo rychle, strašně rychle,“ řekla. „A bylo strašné horko, čtyřicet stupňů a víc. Byla jsem také překvapena, jak natáčení ustál můj partner, kterému je víc než osmdesát let.“ Partnerem jí byl francouzský herec  Christian Marin, známý rolí přihlouplého četníka Merlota v prvních čtyřech filmech o četnících ze sedmdesátých let.

Ve filmu 2 slunečné dny jde o skupinu několika turistů, kteří do hor  u chorvatského Zadaru přijedou  na loveckou dovolenou. Mají k ruce místní lovce,  z nichž někteří neumí anglicky. Asi čtyřicetiletý americký pár sem přijet posílit vztahy. Peter si chce kromě toho dobře zastřílet, ale zpráva z domova mu nepřidá:  dozví  se o obtížích ve své  americké firmě. Jeho ženu Martinu zatím pozve jeden muž  z chorvatského doprovodu.  Prý jí ukáže „skutečný lov“.   Na ženu zapůsobí lov eroticky a oba se sblíží - a právě v tu chvíli  je vyruší Peter.  Manželé  se pustí do křížku, Martina uteče do divočiny a nemůže najít cestu zpátky.  A uštkne ji had.  Oba muži,  Američan i vousatý Chorvat ji  začnou hledat. Každý  na svou pěst.  Hledání  ženy loveckou výpravu velice zdrží a dole u auta nastane  tenze mezi dalšími účastníky lovecké exkurze – což je například Kristelová a Marin. Velmi dobře vyhrocený film připomíná letící jiskru. Jiskra napřed zapálí  chomáč trávy, od trávy chytí dřevěná bouda a od boudy dům.  Dějové zvraty, komediální i napínavé momenty, to patří k výbavě tohoto filmu.

Bahno života

Nemocní, zneužívaní lidé, pasáci, prostitutky k nám promlouvají z rumunských,  srbských, maďarských, estonských a dalších východoevropských filmů.  Postavy totálně  zničených lidí se vyskytují hlavně v ruských filmech.  Například v soutěžním  filmu Zpátečka v režii Andreje Stempkovského .  Přibližně padesátiletá žena žije sama, protože její syn  měl zahynout   za války v Čečensku.  Syn se nakonec vrátí, ale  trpí demencí. Její kamarádka má stánek někde u železničních kolejí a silnice z města ven. Jezdí k ní  překupníci a mafiáni.   Žena ve stánku nechává    přespávat  uprchlého  uzbeckého klučinu.  Ten utekl od otrokářů,  kteří mu dávali špatně placenou práci.   Nemá rodiče, doklady ani domov  a  nemá se kam vrátit.

Resignace, vodka, utrpení. Kolem dokola kriminálníci, moc je v rukou bývalých agentů KGB, vskutku neradostný obraz.  V několikanásobně oceněném ruském filmu Jiné nebe se vypraví uzbecký pastevec se svým desetiletým synem do Moskvy potom, co jim pomřelo stádo ovcí a koz a utekla manželka a matka. V Moskvě projdou dezinfekcí pro uprchlíky a muž sežene nádenickou práci v dřevařském provozu, kde jeho syn nakonec umírá. Ani v jednom z těhle totálně bezvýchodných filmů se moc nemluví, není tu ani hudba, jen kal,  opilci,  chudoba a dno života. Na koprodukčním trhu Connecting Cottbus  charakterizovali  odborníci ze západní Evropy depresivní  stav východoevropského filmu  jako negativum a volali po nějaké komedii. „Jde o čistě festivalové filmy a jejich potenciál překračovat hranice je malý,“ posteskl si Manfred Schmidt, šéf podpůrné organizace Mitteldeutsche Medienförderung.  „Největší nebezpečí filmů z východní Evropy je provinčnosti, nikoli lokálnost.  Filmy mohou být lokální a dostat se za hranice, nicméně potenciál východoevropských filmů k překračování hranic je velmi malý. A my přitom hledáme mezinárodně sdělné příběhy,  excelentně vyprávěné story, výborné řemeslo. Chceme to, co bych nazval  napínavý evropský film.“  Mnohé východoevropské filmy se ale rozpadají do na sobě nezávislých a nespojitých obrazů,  jejich příběhová linka jakoby neexistovala, postavy ani příběh nemají jakoukoli perspektivu.   „Vždyť žádná dobrá perspektiva v srbském Boru neexistuje,“ postěžoval  si režisér vítězného filmu Bílý, bílý svět Oleg Novković.  „Dřív to bylo prosperující hornické město, dnes je to město, které umírá. Mně se líbí, že obyvatelé města jsou sice v bezvýchodné pozici, ale pořád mají svou hrdost.“